Proměna lidového kroje

Lidové kroje jako svérázné transparenty manifestačních průvodů

Minulost je vždy připravená vyjít ochotně vstříc aktuálním potřebám. Může při tom nabýt mnoha nejrůznějších podob; může sloužit jako zdroj poučení, příklad pro současnost i ukazatel cest ke šťastnější a lepší budoucnosti. Vedle nostalgických pokusů průmyslových národů o návraty ke svým kořenům, to byli především ideologové fašistických svazů, nacistických a komunistických států, kteří v minulém století vyvinuli mimořádnou vynalézavost při (re)konstruování prapůvodních kultů nebo revolučních tradic. V počátcích socialistického Československa začal vznikat projekt, který "vzor a poučení pro dnešek" hledal ve staré selské lidové kultuře: na tento zdravý základ měl být naroubován socialistický životní styl nového člověka.

 

Účastníci strážnických slavností lidových tanců a zpěvu (konec 40. let)

 

Stručné a výstižné shrnutí projektu — včetně výkladu klíčových pojmů (lid, lidová kultura, lidové umění atd.), nabízí text Věry Kurzweilové, uveřejněný v reprezentačním měsíčníku ministerstva informací a osvěty (Československo, roč. IV, č. 8, 1949). Lidová kultura je v něm definována jako komplexní systém hodnot, uchovaných ve společnosti nezávisle na vývoji ostatních tříd.

Na konci středověku mělo dojít k "roztřídění" (do té doby patrně jednotného) lidského společenství. S nástupem mladé měšťanské třídy se tvorba i spotřeba umění koncentrovala v rukou jednotlivců a odloučila se od řemesla. Tehdy se lid — jako zvláštní, vyhraněná třída — stal producentem vlastního umění, zakořeněného hluboko v tradici. Můžeme se jen dohadovat, jakého dědictví se měl lid ujmout; jisté je, že od konce středověku se kultovní předměty pozvolna měnily v artefakty lidové kultury, než si na konci 19. století našly cestu do sbírkových fondů národopisných muzeí. Například podstropní závěsy ze slámy a papíru, související s kultem mrtvých, se změnily na profánní muší ráje mnohem dřív, než se staly "tradiční výzdobou" selských světnic a součástí lidových slavností.

Větší problém představovalo "vysoké umění" vládnoucích tříd, jehož vliv na čistou lidovou tvořivost a fantazii si nedovolili zcela ignorovat ani komunističtí ideologové. V jejich podání byla lidová kultura kontaminována - nebo spíš zanesena - bahnem feudálního umění a (později) umělecko—průmyslovou produkcí buržoazních vrstev. Pod těmito nánosy nicméně zůstaly v půdě přítomnosti uchovány neporušené kořeny lidového umění, silný a zdravý základ národa. Díky tomu se lid socialistického Československa nemusel ke svým kořenům vracet - stačilo je jen správně ošetřit, aby znovu vyhnaly šlahouny, rozkvetly a vydaly plody. Ačkoliv jsme zde vzdáleni myšlenkám na přežívání forem napříč různými společenskými formacemi, staré se vynořuje z překonané minulosti jako aktualita; projekt socialistické lidové kultury je moderní přinejmenším v tom, jak obratně těží z toho, co se přežilo.

Tvůrci nového kulturního programu počítali s tím, že buď nechají "starou lidovou kulturu, kde dosud žije, přerůstat v novou", nebo navážou na tradici tam, kde byla přerušena, a na jejím základě vytvoří novou kulturu socialistickou. V prvním případě o žádné "přerůstání" nejde; staré tradice přežívají zlomy ve společenských formacích jen díky tomu, že jsou využity ke konstrukci nového systému hodnot. Tak, jako přežila pohanská kultovní místa, na nichž byly vyměřeny půdorysy křesťanských kaplí a kostelů; jako se pozůstatky antických chrámů včlenily do nových katedrál (Anderson, 1990; Schama, 1995), tak se selské symboly zámožnosti ocitly v moci rovnostářského socialistického společenství.

Pokud jde o "navazování" na přerušenou tradici, bylo nezbytné vytvořit "bod obnovení": vymezit období a oblast (nebo oblasti), které by představovaly vhodnou platformu ke vztyčení vertikály nových pořádků. Projekt všelidové kultury navázal především na tradici národopisných sbírek, které pečlivě shromáždily a katalogizovaly lidové oděvy, nástroje, hračky, staré kultovní předměty i obyčeje. Není obtížné určit "původ" artefaktů, které se ocitly v bezpečí muzeálních vitrín. Etnografové výslovně vyžadovali perfektně zachované "původní kroje" z vrcholného období české a slovenské venkovské kultury; t. j. z doby mezi zrušením roboty (1848) a První světovou válkou, kdy tradiční oděvy zcela vytlačila průmyslově vyráběná konfekce.

 

Joža Úprka: Děvčata z Nové vsi

 

Lidový kroj se mohl stát skutečně všelidovým majetkem teprve ve chvíli, kdy přestal reprezentovat zámožnost svých tvůrců a majitelů.

 

Kresba Karla Svolinského, reprodukovaná na československé dvacetikoruně, platné v letech 1949 až 1953.

 

Výkladní skříní vzorné péče o kulturní dědictví národa v socialistickém Československu se staly slavnosti lidového tance a zpěvu, pořádané od roku 1946 ve Strážnici. Jejich počáteční podoba byla na konci 40. let odsouzena jako "podívaná pro měšťáky". Z náhodné a "pestré snůšky libovolně vybíraných souborů, které soutěžily většinou z lokálně patriotské řevnivosti" se po roce 1949 měla stát odborně řízená manifestace svobodného pracujícího lidu nové Československé republiky.

 

Soubor předvádí hanácký lidový tanec "královničky". Strážnice, konec 40. let

 

Na strážnické slavnosti měly mít napříště přístup jen nejlepší skupiny lidových tanců z krajů, které nejlépe plnily pětiletý plán, aby předvedly nejlepší repliky krojů z konce 19. století. Rolníci, dřevorubci, dělníci z továren nebo horníci rozhodně nesvlékali své montérky a overaly, aby se v krojích pokusili napodobit tradiční venkovské rituály; kdepak, nové lidové umění nemělo pouze zakonzervovat "staré a přežité způsoby života".

 

Při národopisných slavnostech se strážnické domky vyzdobily "motýlovitě nařasenými barevnými šátky", malovanými ornamenty - a státními vlajkami.

 

Proud barev, veselí hudby a tance, který tak skvostně protékal malebným slováckým městečkem, byl skvělou příležitosti k manifestaci nového životního stylu. V něm skutečně došlo k proměně lidového kroje: pracující, převlečení za selky a sedláky, se stávali ornamentálními transparenty, jenž bez hesel (a přitom tak výmluvně) vyjadřovaly monopolní nárok nových mocenských struktur na historii.

 

Krojovaný průvod ze strážnických slavností (1949)

 

"Mládež pětiletky". Snímek z manifestace pracujících, uspořádané u příležitosti pátého výročí osvobození ČSR (Praha, 7. května 1950).

 

pavel ryška