Proč bychom se netěšili, když pracujem pro sebe!

Upravená slova ze Sabinova improvizovaného libreta Prodané nevěsty získala jasné ideové směřování na sérii zápalkových nálepek z roku 1954. Radostné heslo Proč bychom se netěšili, když pracujem pro sebe!, se objevilo už v době, kdy se zmínky o Bohu škrtaly i z textu Karafiátových Broučků, a péče o zdraví spadala výhradně do kompetence příslušného ministerstva.

"Připouští-li materialistický socialismus vůbec nějakou ušlechtilejší mystiku, pak je to jistě mystika práce jakožto nástroje lidského zdokonalování a spásy“, napsal Václav Černý ve svém komentáři k poúnorovému vztahu k práci. "Ale právě práce se v jediném marxismu srozumitelném významu, v materiálním smyslu dělnického výkonu a výroby hmotných statků, únorovým vítězstvím žalostně zhroutila. Pracovat teď nechtěl nikdo, ukázalo se, že dav vkládá mystický význam veskrze do představy revoluce, nikoliv do představy osvobozené práce, jejímž je revoluce pouze prostředkem, a že již revoluce sama, uchopení fyzické moci, má mu otevřít brány ráje chápaného však veskrze konzumentsky." (Václav Černý: Paměti, 1992)

 

Proč bychom se netěšili, když pracujem pro sebe! Zápalkové nálepky z roku 1954

 

"Teď si prostě zasedne k prostřenému stolu, od něhož odehnal měšťáka. Typická filozofie Stolečku, prostři se, Oslíčku, otřes se. Dějinný vítěz se zdál věřit, že předešlý rozhodující společenský činitel vůbec nepracoval a byl čirým parazitem, a právě toho parazitství se cítil být historicko—zákonným oprávněným dědicem. Již samo marxistické filozofické a vědecko—ekonomické pojmosloví kulhalo možná za skutečnou sociální realitou, co se s ním však stalo v primitivní představivosti lidu [...] bylo neuvěřitelné." (Václav Černý: Paměti, 1992)

 

Proč bychom se netěšili, když pracujem pro sebe! Zápalkové nálepky z roku 1954

 

Ve vizualizacích hojnosti nechyběla v polovině padesátých let ani lákadla moderního světa: automobil a víkendová chata. Obvykle se příhodně doplňovala s tradičními symboly — se džbány ověnčenými girlandami chmelových šišek a zabíjačkovými pochoutkami.

Ačkoliv by bylo možné odkaz k pohádkovým představám osobního štěstí prodloužit až k prastarým magickým manipulacím, základem moderního blahobytu nejsou aktualizace kouzelného prostírání nebo zázračného oslíčka, jehož strst je nevyčerpatelnou zásobárnou zlatých peněz. Revoluční proletariát nespoléhá na dary vyšší moci, ale spíš na promyšlené nátlakové akce. Několik jich v padesátých letech popsal v populárních Českých pohádkách prominent poúnorového režimu Jan Drda (1915—1970). V pohádce Dařbuján a Pandrhola odmítne chudý havíř přízeň Boha i Ďábla, a vzdorně přijme za kmotra svých dětí Smrt. Proletář, který vlastní jen své zdravé paže — svou pracovní sílu, nemůže s životem ztratit nic než své okovy. Ve sbratření se smrtí se mu proti vlastníkům výrobních prostředků nabízí jedinečná výhoda. Kuba Dařbuján si se Smrťákem po boku vynutí na zástupci smrtelně nemocné buržoazie realizaci své vlastní představy hojnosti, v níž na stromech "rostou" jitrničky a v potocích teče pivo:

"Sotva sluníčko vyšlo, vykoukl Kuba z okna a dal se do řehotu, až se chalupa třásla. Pod borovicemi, pěkně v kruhu se zdviženými hlavami a vyplazenými jazyky, stáli všichni psi z Kocandy, a sliny jim tekly až na zem. „Div světa, mámo! Na našich sosnách vypučely jitrnice!" Honem vyhnal všechna Dařbujánčata z postele a rozeslal je po Kocandě, aby se všichni přišli podívat na ten zázrak, a kdo chce, aby si načesal podle libosti, dřív než budou přezrálé na hniličku. I přišli havíři s žebříky i háky a havířky s bramborovými košíky. Kluci šplhali po sosnách jako veverky až do těch nejtenčích větviček a rozpustile házeli jitrnicemi dolů po děvčatech. Toho dne měli všichni na Kocandě hubu pořádně mastnou." (Jan Drda: Dařbuján a Pandrhola. České pohádky, 1959)

 

Snímek z dodnes populární filmové adaptace Drdovy pohádky z roku 1959.

 

Josef Lada doprovodil Drdovu pohádku barevnou kresbou, na níž netečná, slepá a hluchá Smrt, vlastně Smrťák, stojí v hlavách postele na znamení, že nemocný sládek Pandrhola patří jen a jen Jemu. Protože se vizualizacím blahobytu nevěnoval, jsou obrazy hojnosti — stromy ověšené jitrničkami a potok plný piva — známé především díky filmové adaptaci Dařbujána a Pandrholy. Snímek režiséra Martina Friče z roku 1959 ukazuje sklizeň jitrniček, které přes noc rozvěšeli po borovicích zaměstnanci na smrt nemocného majitele pivovaru, i scénu, kdy se v potůčku protékajícím havířskou osadou zapění pivo.

"Vida, to je pravda," zadrbal se Kuba v pačesech, "ty jitrničky na mou duchu do rána nějakým zázrakem vyrostly! Půjdu! Ale nejdřív ať tady v našem potoce proudem teče pivo, aby bylo tu mastnotu čím zapít!"
Pandrholku div nevzal ďas, ale co měla počít, když s Pandrholou bylo hůř a hůř? Zapřáhli pivovarská spřežení, naložili sudy, a nejmladší sladovnický šel Kubovi zvěstovat, za chvilku že bude potokem bublat piviště, jak Kuba naporučil. Honem svolali celou Kocandu, a jak se na potoce objevila první pěna, každý popadl, co měl, putnu, džbán nebo vědro, kbelíky, rendlíky a hrnce, a nabírali, co jen stačili. A ti, co neměli nic krom té žíznivé huby, klekli na břeh a pili rovnou z proudu." (Jan Drda: Dařbuján a Pandrhola. České pohádky, 1959)

 

Snímek z filmové adaptace Drdovy pohádky z roku 1959.

 

Protože jitrničky a potok plný piva vrchovatě naplnily základní životní potřeby, je třetí a poslední Kubův požadavek, kterým podmiňuje kurýrování sládka Pandrholy, humorně bojovnou nadstavbou třídního boje — ponížením vrchnosti: "[...] musíte pro mne do chalupy přijet s osmispřežím pivovarských volů. Pandrholka na to kývla, to že je to nejmenší, ale Kuba na to: Ale každý ten vůl ať má mysliveckou uniformu a klobouk s brčkem jako to nosíval pan sládek Pandrhola, když objížděl pivovarské hospody, jinak nepojedu." (Jan Drda: Dařbuján a Pandrhola. České pohádky, 1959)

Výsměch panským manýrům ovšem trvá jen do té chvíle, než se měšťanské pokoje a zvyky, středostavovské oblečení atd. stanou pro vítězný proletariát společenskou normou a následováníhodným příkladem. Není to, pravda, případ Kuby Dařbujána, který se musí od pohodlné doktořiny vrátit k havířské bídě. Jakpak by ne, když jde o příběh ze starých časů před socialistickou revolucí.

Jsou-li nakonec neviditelné ruce kapitalistického trhu revolucí spoutány, ne-li rovnou uťaty, jejich minulá gesta zůstávají rozhodně (a příkladně) viditelná. Ruce není možné složit v klín: materiální blahobyt, vynucený na někdejší vládnoucí vrstvě, je třeba dále rozvíjet. Podle Marxe nezávisí "[s]kutečné bohatství společnosti a možnost stálého rozšiřování jejího reprodukčního procesu [...] na délce nadpráce [která se vtěluje v nadhodnotu existující v nadvýrobku], nýbrž na její výrobnosti a na větší či menší vydatnosti výrobních podmínek, za nichž k ní dochází. Říše svobody začíná ve skutečnosti teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti; leží tedy podle povahy věci mimo sféru vlastní hmotné výroby." (Karel Marx: Kapitál, 4. III, s. 872)

Když je vybojován zápas o surové a hmotné věci, bez nichž neexistují věci jemné a duchovní, jak říká Walter Benjamin, není kořistí vítězů jen výsada kontrolovat ekonomické výrobní vztahy; povaha vítězství v třídním boji je mnohem složitější než přehledný plán dvoupodlažní bytovky (kolektivního domu s ekonomickou základnou a duchovní nadstavbou), v níž bude žít šťastné lidstvo komunistického zítřka.

Než dojde ke zkrácení pracovního dne a tím i k rozšíření říše svobody, která může rozkvést jen na solidních základech říše nutnosti, je třeba zvýšit "výrobnost" čili produktivitu práce; nešlo přitom o žádnou hru tělesných a duševních sil (Kapitál, 4. I, s. 186), ale o čistě materiální práci.

 

Proč bychom se netěšili, když pracujem pro sebe! Zápalková nálepka z roku 1954

 

V souladu s lidovým příslovím se mimořádně oblíbeným symbolem příštího blahobytu stal koláč. Nikoliv prostý krajíc, na nějž měli nárok všichni, ale pochoutka bývalého panstva se měla stát denním chlebem pracujícího lidu.

Je charakteristické, že z nedostateku koláčů nebyl obviňován ekonomický systém, ale osobní nezodpovědnost některých jednotlivců — flákačů, absentérů, bulačů, nemakačenků a fluktuantů, kteří ze společného koláče ukusovali aniž by sami přiložili ruku k dílu; tím zlovolně brzdili jak budování ekonomické základny, tak i rozkvět oné pravé říše svobody.

 

ABSENCE ujídá koláč celku. Zápalková nálepka z roku 1954

 

pavel ryška

 

Klíčová slova:

práce / mystika / blahobyt / propaganda / zápalkové nálepky