První let na Měsíc

"25. listopadu 1974 v 10 hodin ráno vzlétne letadlo na Kavkaze, za dva dni přistane na Měsíci, tam posádka pobude 10 pozemských dní čili necelý jeden měsíční den a přistane 9. prosince opět na Zemi na Cimljanském moři." "Zprávy" sovětských kosmonautů a vědeckých pracovníků o prvním letu na Měsíc naplnily v roce 1954 celé jedno číslo sovětského magazínu "Знание — сила" (Poznání je síla). Stručný výtah z ilustrovaných článků přetiskl o rok později tuzemský populárně technický měsíčník Svět techniky.

Futuristická vize první cesty k nejbližšímu satelitu Země je jedním z mnoha dokladů sovětského vlivu, který počátkem padesátých let pronikal do všech sfér veřejného života — i do obecných představ o budoucí podobě vědy a techniky.

V roce 1954 vyšlo zvláštní číslo sovětského populárně vědeckého časopisu Знание — сила (Poznání je síla) s datem 1974. V tomto roce se měla uskutečnit první cesta sovětských kosmonautů na Měsíc.

 

Kresby k článku "První let na Měsíc" ukazují didaktickou a popularizační sovětskou ilustraci, která do značné míry ovlivnila české a slovenské autory. Výpovědi jednotlivých účastníků prvního letu na Měsíc (vedoucího startovacího zařízení, velitele rakety, šturmana čili navigátora, lékaře nebo konstruktéra vesmírného letadla) doprovázely ilustrace trojího druhu: (1) technické výkresy, (2) reportážní náčrtky z průběhu výpravy a (3) malířské kompozice odkazující ke kinematografickým obrazům dokumentárního filmu.

 

Startovací zařízení je umístěno ve středním Kavkazu; zvláštní lešení je vybudováno od úpatí až k vrcholu hory Kazbek:

 

 

»Technické nákresy a rysy znázorňují trasu letu na Měsíc a zpět nebo schematický řez meziplanetárním letadlem. Raketa je poháněna atomovým motorem. Energií, jež se vyvíjí při „hoření“ uranu, se rozkládá v motoru voda na vodík a kyslík a ty vylétají ve formě hořících plynů z rakety rychlostí asi 10 km/vt. Vody je k cestě na Měsíc zapotřebí přibližně 600 tun, takže tvoří naprosto převážnou část váhy celé rakety při startu.«

 

 

 

"Reportážní" kresby ukazovaly, jak bude vypadat kabina vesmírného letadla při startu nebo k jakým komplikacím může dojít v beztížném stavu během letu. »Jedna z velkých otázek při debatách o možnostech uskutečnění meziplanetárních letů se týkala odolnosti lidského organismu. Již při letech do výšky 15 až 20 km bylo nezbytné chránit pilota před kosmickým zářením; k tomu ovšem stačí kovová kabina. Dále se v meziplanetárním prostoru raketa pohybuje v prostředí, jehož teplota se velmi blíží absolutnímu bodu mrazu (— 273 °C). To platí pro stranu rakety obrácenou do stínu; proti tomu se strana obrácená k slunci silně zahřívá. Místo složitých navrhovaných vyrovnávacích zařízení byl nakonec pro cestu na Měsíc obal kabiny hermeticky uzavřen vrstvou, jež isoluje proti teplu i chladu. Kabina pak vytváří své vlastní prostředí: má zařízení, jež kondicionuje ovzduší, a elektrické, topné i ochlazovací přístroje. Dalším nebezpečím by mohl být náhlý vzestup teploty bezprostředně po startu, kdy se ve zlomku vteřiny projeví účinek silného odporu vzduchu. Proto budou členové posádky oblečeni do skafandrů z nového tepelně isolačního materiálu, jež jsou odolné i vůči teplotě 75 °C. Ve skafandrech ostatně posádka setrvá celou cestu; posloužily by jí i v onom takřka vyloučeném případě, kdyby větší meteor prorazil stěnu kabiny a vzduch tak z kabiny unikl — bylo by ovšem třeba okamžitě uzavřít přilbu.«

 

 

»Lidé v letadle pocítí jako hlavní rozdíl proti navyklému způsobu života "stav bez tíže". Protože budou dělat neúměrně prudké pohyby, vypočítané na překonání normální tíže, je celá kabina vyložena měkkým pružným materiálem.«

»"Svět bez tíže" se projeví velmi markantně při přípravě jídel. Uvařit čaj a nalít jej do nádobek je na Zemi věc velmi prostá, ale tuto jednoduchost ztrácí v meziplanetárním prostoru: Vrstva horké vody nad vařičem by nestoupala jako lehčí do výše a neuvolňovala by místo vodě dosud neohřáté, z čajníku by čaj netekl a nejvýš by šlo z něho vytřást beztvarý „kus“ tekutiny, který by zůstal viset ve vzduchu. Proto je ve skříňce, jež je vestavěna ve stěně a zastává úkoly kuchyně, vše připevněno; místo pohárků zaujaly lahvičky s úzkým hrdlem, do nichž se tekutina vpraví zařízením připomínajícím rozprašovač a z nichž se bude ssát skleněnou trubkou.«

 

»Na měsíci, kam se snese zádí napřed, přistane raketové letadlo na vysunutý podvozek s tlumičem nárazů a s něho bude opět startovat (vzhledem k podstatně menší síle přitažlivosti na Měsíci je start odtamtud o mnoho lehčí než se Země). Až se letadlo bude vracet na Zemi, přistane na vodní ploše Cimljanského, po případě, kdyby toto moře bylo zamrzlé, na hladině moře Aralského.«

 

»Lze se dohadovat s poměrně velkou přesností, jakým dojmem bude působit měsíční krajina na pozemské návštěvníky. Hlavní rozdíl proti Zemi je, že na Měsíci není atmosféry. Není tam geologických změn působených vodou a větrem, jež v minulosti uhlazovaly a měnily a stále mění povrch Země. Měsíční svět je mrtvý svět, divoký a chaotický; roviny jsou vystřídány ostrými skalami, chaotickými úlomky hornin, klikatinami trhlin.«

 

 

V ruském originálu doprovázely článek fiktivního režiséra V. Žuravleva "Как создавался фильм Космический рейс" (Jak vznikal film "Kosmická cesta") ilustrace Nikolaje Petrova. Malířsky cítěné kompozice měly odkazovat ke kinematografickým obrazům připravovaného filmového dokumentu:

 

 

»Na Měsíci není rozptýleného světla; předměty jsou buď přímo osvětleny a viditelné, nebo ve stínu zcela mizí pro lidský pohled. Nebe se jeví stejně černé ve dne i v noci a vždy jsou na něm viditelné hvězdy, ať Slunce je či není na obloze. Světlo hvězd je klidné a nebliká. Nejnápadnějším zjevem na měsíční obloze je naše Země, jejíž kotouč je zdánlivě čtrnáctkrát větší než Měsíc, pozorovaný ze Země.«

 

 

»Proč vůbec začínají lidé "kosmickou éru"? Proč se snaží proniknout na Měsíc? Stručně říká jeden z účastníků výpravy: "Letíme na Měsíc, abychom zlepšili život na Zemi." Účelem letu je seznámit se blíže s Měsícem a vyjasnit možnost zřídit vědecký a výzkumný ústav, který by tam trvale fungoval. Vědecká laboratoř na Měsíci by totiž znamenala podstatné rozšíření obzoru [...].»

K tak podstatnému rozšíření sovětského impéria sice nedošlo; v platnosti však zůstala maxima vepsaná do názvu sovětského časopisu: Vědění je síla.

 

 

Citáty a ilustrace jsou z článku První let na Měsíc (Svět techniky 2/1955). Text je zkrácenou verzí zvláštního vydání Луна-1 летит на Луну (Luna 1 letí na Měsíc) sovětského časopisu "Знание — сила" z roku 1954.