Sbohem a šáteček

Vzpomínka na Šumavu 1953—1956

V dubnu 1951 začala výstavba tzv. zakázaného pásma podél Československých hranic s Německem a Rakouskem. Z úseku v hloubce téměř dvou kilometrů bylo vystěhováno veškeré obyvatelstvo; na tento pás pusté země navazovalo hraniční pásmo o šířce kolem deseti kilometrů, kam směli řadoví občané jen se zvláštním povolením. Přesto se dodnes najdou pamětníci, kteří s úsměvem vzpomínají na romantický pobyt v některém z vojenských úseků, které pohltily dvě třetiny Šumavy. K němým svědectvím z časů železné opony patří ručně malovaný hedvábný šátek, na němž je pohromadě téměř vše, co nabízel panoramatický pohled na Šumavu padesátých let: strážní budka i modravé kopečky, za nimiž ležel svět válečných štváčů.

 

K tragickým příběhům z pohraničí počátku padesátých let není lehké se vracet; už jen proto, že v celé řadě případů příslušníci PS, kteří bděle strážili poslední výspu socialismu a míru, nestříleli po zločinných agentech chodcích a nebezpečných kriminálních živlech, ale též po neozbrojených rybářích, uprchlících z Československa, Polska i Podkarpatské Rusi nebo po odsunutých Němcích, kteří se pokoušeli navštívit příbuzné anebo vypátrat za války ukryté cennosti. Mnohem lépe než utajované případy likvidace narušitelů státní hranice jsou "zdokumentovány" příběhy pravého chlapského přátelství ve zbrani i romantických lásek. Dokladem jednoho, nebo možná spíš jedné z nich, je ručně malovaný šátek s kaligrafickým nápisem Vzpomínka na Šumavu. 1953 —1956.

 

Ručně malovaný hedvábný šátek (350 x 320 mm) z roku 1956.

 

Štětec, který před více než půl stoletím vedla neškolená (a možná, že dívčí) ruka, zachytil vše, co nabízel panoramatický pohled na Šumavu padesátých let: špak — strážní budku na vysokých nohách, psa (přesněji psí hlavu, provedenou podle odznaku, který nosili vojáci pohraniční stráže), i kopečky, za nimiž v modravé dálce ležel svět imperialistických dravců a válečných štváčů. Nádhernou krajinu šumavského pohraničí zachytila v polovině padesátých let kamera Jaroslava Kučery pro snímek Ztracená stopa režiséra Karla Kachyni:

 

Záběry z filmu Ztracená stopa (režie Karel Kachyňa, 1955). Exteriéry se natáčely v okolí pohraniční vsi Zelená Lhota na Šumavě Na rozdíl od mlhou a deštěm zahaleného Krále Šumavy (1959), se Ztracená stopa koupe v zářivých letních barvách .

 

Detail ručně malovaného hedvábného šátku z roku 1956.

 

K ženijně-technickým opatřením na západní hranici patřily v 50. letech dřevěné špaky (pozorovací věže) o výšce kolem čtrnácti metrů. Foto Z. Kraus.

 

Co vlastně příslušníci Pohraniční stráže dělali, když nepronásledovali narušitele, můžeme vyčíst ze vzpomínek bývalých vojáků. Důstojník z povolání Stanislav Kábele dokonce sestavil a k 60. výročí přijetí zákona o ochraně státních hranic vydal knihu vzpomínek "z čáry" (Orosené vzpomínky, Orego 2011), které recenzent Haló novin charakterizoval jako "velmi úsměvné". Autor, nebo spíš redaktor různých vyprávění, absolvoval poddůstojnickou školu, kde se dozvěděl, že díky jeho bdělosti mohou pracující klidně spát. Škůdci se nicméně za celou dobu poctivé a věrné služby objevili spíš náhodou, například při lovu na divočáka. Dočteme se spíš o planém poplachu nebo o podivných stopách, které zanechala bloudící žena z Bavorska. Podle Kábeleho sloužili vojáci téměř bez odpočinku. Stejně by nebylo kam jít... civilizaci reprezentovala dva kilometry vzdálená ves Fleky, v níž nebyla ani hospoda. Pouze na sena přijížděly brigádnice, aby mohly obdivovat hrdinné strážce hranic v elegantních brigadýrkách.

 

Hlava chodského psa. Detail ručně malovaného hedvábného šátku z roku 1956 a klopový odznak příslušníků PS z patinované mědi (vpravo dole). Historie Chodských strážců hranic, vylíčená Aloisem Jiráskem a zpodněná Mikolášem Alšem, se díky Zdeňku Nejdlému stala součástí hrdých revolučních tradic socialistického Československa. Z Alšových kreseb chodského psa vycházelo už předválečné označení hraničářských praporů. V podstatě stejný motiv používali od roku 1951 příslušníci PS na uniformách, medailích, vyznamenáních nebo praporech.

 

Kdo ví, jaké nepříjemné události se žertovné příhody ze služby u železné opony snaží vytěsnit z paměti. Na druhou stranu není těžké uvěřit, že autoři "orosených vzpomínek" nepotřebují vylehčit dusnou atmosfétu padesátých let. Už jen proto, že tehdy skutečně dýchali jen a jen čerstvý horský vzduch...

 

pavel ryška

 

Klíčová slova:

pohraniční stráž / šátek / vzpomínka / Šumava / státní hranice / špak / chodský pes / kopečky / narušitel