Knížky pro chytré děti

Kritická revue tvorby pro mládež Zlatý máj uveřejnila v jedenáctém čísle z roku 1960 recenzi edice "Knížky pro chytré děti". František Holešovský (1904—1985), odborník na literaturu a ilustraci pro děti, se nad šesti svazečky, které v knižnici vyšly do roku 1960, zamýšlel nad vhodností názvu edice (pro niž navrhl alternativní titul "Knižnice kutilů, všudybylů, mladých techniků a přírodovědců"), a nabádal autory naučných publikací "dbát míry – abychom nezařadili oblast poznání a chování na hranici humoru, a abychom nevštípili dětem představu, že obojí organicky souvisí".

 

Titulní strany prvního a čtvrtého svazečku edice. Obě knížky ilustroval Dobroslav Foll.

 

Na závěr se Holešovský sugestivně ptal, zda je "naprosto nutné, aby její autoři věnovali tak veliké úsilí honbě za vtipností a originalitou stylu knížek". Stalo se tak ještě před vydáním knížky J. R. Picka a Miloše Nolla Jak cestoval Vítek Svítek a Honzíček Slámů a Bububabou Amálií do Bububulámu (1960), kterou Oldřich Kryštofek ve Zlatém máji označil za "problematický experiment".KNÍŽKY PRO CHYTRÉ DĚTI
Nevím, proč bychom měli dělit naše děti na chytré a nechytré, nebo snad dokonce na chytré a hloupé. Nevěřím na "hloupé děti". Každé z našich děti má nějaký svůj zájem a ten zájem – ať platí technice, cizím zemím, přírodě, nejrůznějším sportům, hudbě, knížkám, malování nebo čemukoli jinému – dělá z nich, chcete-li to tak říci, chytré děti. Tak chytré, že nezřídka přivedou nás dospělé svým koníčkem do úzkých. (Všimněte si: říkám "nějaký zájem", protože mít stejný zájem o všechno není chytré ani u dětí, ani u dospělých.)

Připusťme třeba, že některé dítě koníčka ještě nemá, ještě jsme žádný zájem u něho nepoznali. Chtěli byste proto tvrdit, že je hloupé? Nemáme k tomu právo: jednak žádné dítě tak dobře nepoznáme, abychom u něho mohli jakýkoli zájem vyloučit (a on tu opravdu vždycky bývá, i kdy někdy slabý a ke zjevné formě dospěje třeba později), a potom, čí by to byla vina, kdyby dítěti zájem opravdu chyběl? Naše a vaše, rodičů, příbuzných, učitelů, sousedů, že jsme vytvořili dítěti prostředí tak suché, že se v něm žádný zájem dosud nezrodil.

A ještě pro něco se mi to označeni "chytré děti" nelíbí. Shodli isme se na tom, že přívlastek ,,chytré" chce rozdělovat jedny děti od druhých, A tu mi připadá jako naivní nadbíhání,dávat dětem tak okatě na ruku, že je budeme považovat za chytré, budou-li číst tuhle a tuhle knížku. Nedostává se redaktor do úlohy milostpaničky, která s hraným údivem žasne: "Božínku, to je chytrý chlapeček"?

 

Ilustrace Dobroslava Folla k prvnímu svazečku edice. SNDK, 1959.

 

Nevybrala-li však redakce dobře název knižnice, má větší štěstí s výběrem obsahu knižnice. Jistě, knižnice o šesti svazcích nemá ještě jasný, určitý charakter: nemohla vyčerpat všechny obory společenské praxe, které by do ní patřily, a kolísá i v pojetí knížek. O první knížce, nazvané Nej, nej, nej, v níž autoři Jiří Růžička a Dobroslav Foll chtěli seznámit malé čtenáře se skutečnostmi, které se honosí tím, že jim patři primát co do velikosti, proslulosti, krásy, rychlosti apod., Zlatý máj již psal, proto ji do tohoto článku nezařazujeme.

 

Ilustrace Dobroslava Folla k prvnímu svazečku edice. SNDK, 1959.

 

V druhé knížce Směr vesmír – start! vypráví Václav Čtvrtek všem chytrým dětem (nejen Lidce a Tondovi z povídky) o raketách. Začíná od Adama, historicky, vypráví velmi zajímavě a na knížku s naučným záměrem velmi neobvykle, jako by chtěl co nejvíc vyhrotit rozpor mezi cílem a prostředky. Vyvolá si do děje obra z pohádkové knížky, oživí si Galilea Galileiho z podobizny na hvězdárně, oživuje sloh knížky stejně Galileovskou latinou či citovými výlevy dětí. Toho obra a Galileiho autorovi nezazlíte, zapadnou do děje zcela organicky, hůř je se záhadou, proč si moudrý pan Čočka posazuje Lidku a Tondu na kolena, a proč si dá Tonda, jemuž je zřejmě víc než 7 let, takové způsoby líbit.

 

 

Ilustrace Jindřicha Hegra ke knížce Václava Čtvrtka Směr vesmír – start! SNDK, 1959.

 

Ilustrace Františka Škody ke knížce Václava Kovala Svět za sklem. SNDK, 1959.

 

Neméně zajímavá je třetí knížka knižnice, Svět za sklem od Václava Kovala a Františka Škody. Autor se nesnažil skloubit poučení o optice do povídky s dětskými postavami; využívá formy přímého poučení a přímého hovoru se čtenářem, zato obsah velmi zajímavě navozuje a aktivizuje a řekl bych – nakolik mé zkušenosti z práce s dětmi stačí -, že zrovna takováto forma ie nejvhodnější, aby mluvila o věcech, které měli iniciátoři knižnice na mysli, a čtenářům, jimž její obsah hodlali adresovat. Všechno je tu vystavěno na pokusech a tam, kde už nejsou možné, dovede autor mluvit tak prostě, jasně a zajímavě, že od něho děti snesou tu a tam i suché poučení, které tak nemilují.

 

Ilustrace Františka Škody ke knížce Václava Kovala Svět za sklem. SNDK, 1959.

 

Čtvrtá knížka sáhla do jiné oblasti společenské praxe: Milan Korejs a Dobroslav Foll se pokusili vytvořit knížku o slušném chování, knížku jistě velmi potřebnou, zároveň však velmi nesnadnou, uvážíme-li, jak právě výchova společenských návyků je nejvíc diskreditována primitivními a nemožnými metodami, které se uhnízdily v nejrůznějších společenských prostředcích. Autorům se však podařilo udělat knížku Rukulíbám –Dobrý den zajímavou.

 

Ilustrace Dobroslava Folla knížce Milana Korejse Rukulíbám – Dobrý den. SNDK, 1959.

 

Podstata té zajímavosti není pouze ve stylu knížky; mají na ní podíl nejrůznější zpestřující nápady formální i obsahové, ať už je to nápovědní úvod, expozice robinsonovské osamělosti, typografický příklad vázanosti společenskosmluvních vztahů, pohledy do historie, argumentace "ad absurdum'', pokus o žertovný soubor pravidel o chování při jídle apod. Ilustrátor má na této knížce (stejně jako na první) rovnocenný podíl se spisovatelem; ne pro rozsah ilustrace, ale pro její zajímavost a pestrost, proto, že linie ilustrační tu jde (a může jít) samostatně vedle textu a netříští se v obrázky, protože škála Follových nápadů tu jde daleko za obvyklé hranice ilustrace.

 

Ilustrace Dobroslava Folla ke knížce Milana Korejse Rukulíbám – Dobrý den. SNDK, 1959.

 

Pokusme se nyní na těch čtyřech knížkách z roku 1959 načrtnout charakteristiku knížek pro chytré děti a v předpokladu, že odpovídá záměrům jejich tvůrců, také ji posoudit. Knižnice chce uvádět malé čtenáře (je určena čtenářům od 7 let) do uměleckovzdělávací četby, připravuje je k četbě naučné literatury, probouzí v nich zájem o různé obory vědy a kultury, rozvíjí jejich poznání a dovednosti, a jak ukazuje poslední svazek z r. 1959, také jejich návyky. Můžeme ji tedy považovat za předstupeň, za jakýsi úvod nejen k naučné, ale dokonce i k běžné, starším čtenářům určené uměleckovzdělávací četbě.

 

Ilustrace Františka Škody ke knížce Václava Kovala Svět za sklem. SNDK, 1959.

 

Všimněme si v této souvislosti dvou věcí: věkového určeni knižnice a jejího názvu. Knižnice určuje pouze spodní věkovou hranici čtenářů. Je to běžný zvyk a prameni zřejmě z přesvědčení, že právě tuto hranici je nutno z hlediska přiměřenosti označit, zatímco na horní vcelku nezáleží, neboť, dobrá dětská knížka může být čtena (a opravdu je čtena) i čtenáři staršími. Vznikne otázka: je možné uvádět děti už od 7 let do uměleckovzdělávaci četby? Nepochybně je. Dokazuje to po dlouhou řadu desetiletí školská praxe: čítanky a učebnice věcného učení (učení o přírodě, o vlasti, vlastivědy) takové články mívají a děti je rády čtou. Je to ostatně prostředek z hlediska vývoje vzdělání nezbytný a záleží jenom na jeho kvalitě a rysech, aby své poslání optimálně plnil.

 

Ilustrace Františka Škody ke knížce Václava Kovala Svět za sklem. SNDK, 1959.

 

A nyní otázka praxe: jsou opravdu jednotlivé knížky psány tak, aby je mohly děti sedmileté číst, aby jim rozuměly a aby je knížky uspokojily? To už je složitější: najdeme tu řadu věcí, které sedmiletí naprosto pochopit nemohou, autor se však může hájit, že knížka není psána pro jedno přečtení, že se k ní čtenář bude vracet i v rozmezí třeba několika let, že nadto jsou mezi dětmi velké rozdíly zájmové, které hranice takřka smazávají (šestiletý obdivovatel aut zná o nich víc než dvacetiletý, který se o auto nezajímá) a podobně. Kromě toho je obecně známá tendence rozšiřovat čtenářské hranice; bůhví, z čeho vznikla – ne nakonec ze starých zájmů obchodních? Nebo z nedočkavé touhy urychlit co nejvíc rozvoj vzdělání naší nové směny? V každém případě se vzoreček P = m1 . m2 lomeno r2 naprosto vymyká možnostem dětské chápavosti, i když tu autor, zdá se, vzorečku užil jako toho obra z pohádky a jako latinských vět spíš k oslnění prosťáčka. (Pěkný zálud "eristické" dialektiky!)

 

Ilustrace Jindřicha Hegra ke knížce Václava Čtvrtka Směr vesmír – start! SNDK, 1959.

 

Název knižnice ("pro chytré děti") není vhodný ani pro prosťáčky ani pro lidi vzdělané. Uvažuji, jak ji nazvat, a zjišťuji, že to není tak prosté. Snad: Knižnice kutilů, všudybylů, mladých techniků a přírodovědců – nebo šíře: mladých přátel vědy, techniky a umění? Ano, vidím, že jsou to názvy postarší, málo lákavé. Tak což "knihovna zájmových kroužků", nebo "školních klubů"? To by už bylo lepší: té přímé adresnosti kroužkům a klubům není třeba se bát – ta by jen prospěla.

 

Ilustrace Rudolfa Madra ke knížce Vladimíra Svobody Ať přestane svítit. SNDK, 1960.

 

Forma knížek pro chytré děti je dána jejich obsahem, určením a přesvědčením: má-li se u dětí vzbudit zájem o vědu, je třeba podávat ji zábavně. A tak se leckdy spisovatel s ilustrátorem předstihují ve vtipu, v uvádění zajímavých příkladů, v návodech k pokusům a činnostem, ve vtipných exkurzích do historie; hovoří přímo k čtenáři, baví se svým vztahem k postavám knížky. Ilustrátor přechází více méně k humoristické kresbě, i když ji leckdy střídá se strohou kresbou naučnou a s náčrty. Bylo by prospěšné podrobně analyzovat formu těchto knížek; došlo by se pravděpodobně k závěru, že je nutno dbát "míry" – abychom nezařadili oblast poznání a chování na hranici humoru a abychom nevštípili dětem představu, že obojí organicky souvisí.

 

Ilustrace Rudolfa Madra ke knížce Vladimíra Svobody Ať přestane svítit. SNDK, 1960.

 

Dva letos vyšlé svazky otvírají opět výhledy do světa techniky: Vladimír Svoboda věnuje svou knížku Ať přestane svítit vědě o slunci a světle, František Škoda svou publikaci nazvanou Volají neviditelné vlny, otázkám zvukových až elektromagnetických vln. (Škoda tu vystupuje poprvé jako autor, ve 4. svazku byl ilustrátorem.) Už v prvních svazcích se projevovaly rozdíly ve věkové adresnosti knížky a v těchto dvou jsou ještě patrnější: Svobodova knížka je určena čtenářům značně mladším než Škodova. Je to patrné nejen z obsahu, ale i ze stylu knížky. Svoboda ji začíná tím, že představuje čtenářům "hloupou holku" (ne tak "docela hloupou", ale přece jenom hloupou). Autor ji chce přesvědčit, že slunce svítí, a volá chytré děti, aby mu tuhle skutečnost dosvědčily. A má těch chytrých dětí celou organizaci, kterou třídí na výzkumné skupiny, ty podnikají samostatné výzkumy, ale nakonec je autor všechny spojí a poučí jak o slunci, tak o atomových elektrárnách, které dovedou slunečních sil pro lidi tak dobře využít.

 

Ilustrace Rudolfa Madra ke knížce Vladimíra Svobody Ať přestane svítit. SNDK, 1960.

 

Obsah knížky není příliš bohatý, tentokrát opravdu tak asi pro 7–8leté děti. Je škoda, že vedle obsahu tady cítíme příliš zřetelně ten pohyb mezi "chytrými" a "hloupými" dětmi, tak zřetelně, jako by autor si vzal za úkol ospravedlnit název knižnice: od hloupé Alenky až k úvaze na předposlední straně o hlouposti a chytrosti a na poslední k výzvě vstoupit mezi chytré. Tohle i poněkud samoúčelná hra s výzkumnými skupinami ChD 1–4 ruší jednotu a záměr knížky a ubírá zbytečně místa obsahu.

 

Ilustrace Rudolfa Madra ke knížce Vladimíra Svobody Ať přestane svítit. SNDK, 1960.

 

Škodova knížka je nepoměrně bohatší a náročnější. Autor si zhmotnil vlnky a hovoří s nimi sám jakoby v úloze chlapce, který se společně s dětmi od vlnek dovídá, co umějí. A vlnky vyprávějí o hlasivkách, o strunách, sluchu a rychlosti zvuku, o ozvěně a ultrazvuku, o rozkladu světla, o lodní signalizaci a morseovce atd., až k rádiu, elektronkám, televizi a rentgenu. Nehledá vtipné prostředky, jimiž by dialog zpestřil. Leckdy dokonce působí dialog v přechodech a hovorových obratech trochu naivně, ale míra poznatků i prostý vyprávěčský sloh zaujmou. Řekl bych dokonce, že i malý čtenář navykne si tu číst text několikrát po sobě, návyku stejně důležitému při četbě krásné jako naučné literatury.

 

Ilustrace Františka Škody k vlastnímu textu v knížce Volají neviditelné vlny. SNDK, 1960.

 

Je přirozené, že Škoda si ilustroval svou knížku sám; ke knížce Svobodově nakreslil obrázky Rudolf Mader. Škoda si vytvořil humoristický typ pro postavičky vlnek, poněkud schematický a nepružný, a jemu přizpůsobil ostatní (celkem nečetné) postavy v knížce; jedinou výjimku učinil z postav vědců: Marciho, Hertze, Popova, které pojal v jakési půvabné směsici důstojnosti a karikatury. Je s podivem, že téhle životné dominantě dovedl organicky přizpůsobit i kresby schémat, náčrtů a reálných kreseb zobrazujících skutečnost.

 

Ilustrace Františka Škody k vlastnímu textu v knížce Volají neviditelné vlny. SNDK, 1960.

 

Je přirozené, že Škoda si ilustroval svou knížku sám; ke knížce Svobodově nakreslil obrázky Rudolf Mader. Škoda si vytvořil humoristický typ pro postavičky vlnek, poněkud schematický a nepružný, a jemu přizpůsobil ostatní (celkem nečetné) postavy v knížce; jedinou výjimku učinil z postav vědců: Marciho, Hertze, Popova, které pojal v jakési půvabné směsici důstojnosti a karikatury. Je s podivem, že téhle životné dominantě dovedl organicky přizpůsobit i kresby schémat, náčrtů a reálných kreseb zobrazujících skutečnost.

 

Ilustrace Rudolfa Madra ke knížce Vladimíra Svobody Ať přestane svítit. SNDK, 1960.

 

Knížky pro chytré děti je dobrá knižnice. Půjde o dořešení otázky jejího obsahu vcelku (bude-li se týkat také umění, historie, geografie atd.) a o dohodu, je-li naprosto nutné, aby její autoři věnovali tak veliké úsilí honbě za vtipností a originalitou stylu knížek. S rostoucím počtem svazků bude jistě možné rozvinout i rozmanitost v jejich podaní, v pojetí jejich formy.

František Holešovský
Zlatý máj 11/1960, s. 490—493

 

J. R. Pick: Jak cestoval Vítek Svítek... Ilustrace Miloš Noll. SNDK, 1960.

 

koda 1961 : Výlet do Bububulámu
V roce 1960 se mezi Knížkami pro chytré děti objevil veršovaný "cestopis" J. R. Picka ilustrovaný Milošem Nollem. V řadě naučných titulů snad měla být knížka Jak cestoval Vítek Svítek a Honzíček Slámů a Bububabou Amálií do Bububulámu právě tím "dalším krokem směrem k starším čtenářům určené uměleckovzdělávací četbě", po němž se ptal F. Holešovský.

 

J. R. Pick: Jak cestoval Vítek Svítek... Ilustrace Miloš Noll. SNDK, 1960.

 

Oldřich Kryštofek, recenzent Pickových říkadel o putování po Tymolínii, Zlobézii, Hopsku nebo Narubí, konstatoval ve Zlatém máji, že se autor "pokusil přerušit onu ustálenou navyklost některých našich méně uměleckých veršů pro menší děti, spočívající často jen v lehkém plynutí veršíků bez výraznějšího děje a malby." (Oldřich Kryštofek, Problematický experiment. Zlatý máj 5/1960 s. 224—225). Zároveň oboum autorům vytknul nevhodné používání "znaků a deformací" (ve verších i v kresbách), které jsou dětem ve věku kolem sedmi let ještě zcela nepochopitelné. Kryštofkovy námitky bazírovaly na povinnosti autorů přizpůsobit jazyk i výtvarnou řeč cílové skupině (dětem ve věku kolem sedmi let) a – ze zřejmých důvodů – přehlížel dnes zcela zjevný a velmi výrazný rys literární (i ostatní umělecké) tvorby padesátých let: tendenci mnoha autorů, kteří se pohybovali na pomezí oficiálně povolené a tolerované produkce, uchýlit se do méně kontrolované oblasti práce pro děti.

 

J. R. Pick: Jak cestoval Vítek Svítek... Ilustrace Miloš Noll. SNDK, 1960.