Když svět poslouchal na slovo

Rozhovor šéfredaktora nakladatelství Paseka Jakuba Sedláčka (JS) s Pavlem Ryškou (PR) o kresleném seriálu Jaroslava Maláka Háček + Čárka.

JS: První díl Háčka a Čárky vyšel ve Sluníčku v roce 1972 a šlo o seriál, který lze číst především jako komiks o komiksu. Dvojice dětí si uvědomuje, že účinkuje v nějakém obrázkovém vyprávění. Háček namaloval obrysy panelů, hrdinové vyzkoušeli, co unese promluvová bublina… Může se zdát, že pro předškolní publikum je takové vyprávění příliš „zcizující“, „metatextové“. Ale český film byl ve stejné době podobných žánrových her plný. Vzpomeňme třeba komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku z roku 1971, která propašovala západní komiksový formát do socialistického kulturního programu. Snažil se i Malák převézt svým „metakomiksovým komiksem“ dobovou cenzuru?

PR: Myslím, že těch možností, jak číst Háčka a Čárku, je víc. Komiksem o komiksu jsou vlastně jen tři nebo čtyři epizody. V těch ostatních už hry s bublinami a rámováním panelů nenajdeme. To, co Háček kreslí, se netýká jen konstrukce komiksu a jeho typických výrazových prostředků; umí třeba obrovské hříbky, všelijaké fantastické bytosti a rostliny nebo rybníček na koupání. Když se do něj děti ponoří a kůže jim zmodrá, vysvětluje to Háček tím, že voda se přece vždycky maluje modrou barvičkou. Odhalování fikčního světa, ať už komiksového nebo – v širším smyslu – nakresleného a namalovaného, však není jediným tématem seriálu. Některé Háčkovy výtvory jsou zábavným poučením o normách chování. Když si Háček ve školce vezme bez dovolení tužku, nakreslí s ní podivného ptáka, který krade. Jenže tohle zhmotňování představ kresbou vydrží Háčkovi jen do šestnácté epizody. Pak o svou superschopnost přijde a musí hledat jiné způsoby, jak přání prosadit. To znamená, že část seriálu ukazuje také vývoj dětského uvažování, proměnu nebo racionalizaci toho, čemu psychologové říkají magické myšlení. Za pozornost stojí také fakt, že Čárka zpočátku dovede pouze vybarvovat to, co jí sourozenec předkreslí. Dynamika vzájemného vztahu se změní až ve chvíli, kdy se děvčátko začne starat o domácnost. Jakmile se této zodpovědné role ujme a začne dříve dominantnímu Háčkovi přidělovat nejrůznější domácí práce, můžeme zahlédnout i nevyslovená pravidla reálného světa, v němž seriál vznikal.

Tak náročná témata byla pro menší děti jen těžko srozumitelná. Zvlášť dobře to vynikne ve srovnání s příhodami skřítka Machalínka, které pro Sluníčko kreslil Radek Pilař. I když jeho hrdina také občas narážel na hranice svého kresleného světa, jednotlivé epizody nabízely celkem jednoduchý a přehledný děj, který děti zvládly podle obrázků samy převyprávět. S příhodami Háčka a Čárky by si předškoláci tak snadno neporadili; už jen proto, že komiks obsahoval velké porce rukopisného textu. Redakce ale předpokládala, že časopis budou s dětmi číst i starší sourozenci, rodiče nebo vychovatelky ve školkách. Také Jaroslav Malák s takovým publikem počítal. Otázka je, zda do seriálu vkládal narážky srozumitelné jen dospělým. Řekl bych, že něco takového naznačuje epizoda s rodiči, které Čárka pořídí v samoobsluze i se záručním listem, v němž se píše, že je možné tatínka a maminku vyměnit, když na děti nebudou hodní. Můžeme to samozřejmě číst jako zábavnou absurditu, která převrací obvyklé rodinné vztahy. Když ale víme, jaké vtipy Malák publikoval na konci šedesátých let, s jakou vynalézavostí maskoval už nepřípustnou kritiku okupantů, pak by se rodiče se zárukou dali považovat za autority, které lze odvolat, pokud ve funkci selžou. Jestli to opravdu byl autorův záměr, o tom můžeme jen spekulovat. Jediné, co víme, je, že během pražského jara, jehož vývoj Malák pozorně sledoval – a slovem i obrazem pravidelně komentoval – se o reformách volebních zákonů skutečně uvažovalo.

Háček a Čárka byl nezvyklý a pro předškoláky náročný komiks, ale s cenzurou se určitě potýkat nemusel. Předběžná cenzura se od počátku sedmdesátých let neuplatňovala a příspěvky do dětského časopisu kontrolovala a schvalovala redakce, která autora sama vyzvala ke spolupráci. Problém jistě nebyl ani se zmíněnými rodiči se zárukou. Přijdou mi jako obraz, který přímo vybízí ke dvojímu čtení. Beru je jako výzvu k interpretační hře, jako autorovo spiklenecké pomrkávání na určitou část publika, která jistý druh kresleného humoru považovala za rébus skrývající pointu.

Kompletní knižní vydání příběhů Háčka a Čárky doprovází rozsáhlá studie Pavla Ryšky o Malákově tvorbě, ilustrovaná bohatým obrazovým materiálem. Foto: Nakladatelství Paseka.

JS: Existují doklady o tom, jak na Malákův komiks reagovali tehdejší děti? A myslíš, že dokáže oslovit i dnešní dětské publikum?

PR: Žádné dobové reakce malých čtenářů neznám. Přímo ve Sluníčku sice byla pravidelná rubrika „Kreslíme, píšeme“, ale redakce v ní uveřejňovala jen dětské veršíky a obrázky, které na samotný obsah časopisu nereagovaly. Ani v Malákově pozůstalosti, pokud vím, se ohlasy na seriál nedochovaly.

Příležitostně se vyptávám pamětníků, kteří mohli v dětství seriál znát. Naposledy to byly dcery Radka Pilaře, který do Sluníčka pravidelně kreslil a dlouhá léta byl členem redakční rady. Starší z nich si komiks pamatovala, i když si hned nevybavila děj nebo konkrétní detaily. V paměti ji utkvěla jen ta zvláštní atmosféra světa, který si děti samy vytvářely.

Některé epizody jsem podstrčil i současným předškolákům nebo prvňáčkům, možná i dětem o něco starším, ale netroufám si z několika celkem pozitivních reakcí vyvozovat nějaké závěry. Myslím, že to dneska může být podobné jako před padesáti lety: většina dětí se sama od sebe takovým komiksem zabývat nebude, pokud se do čtení nezapojí dospělí. Rozhodující je zkrátka zájem a účast rodičů nebo jiných průvodců z nejbližšího okolí. Důvody, proč něco takového dětem ukazovat, nemusí být čistě nostalgické. Sluníčko bylo didaktickým časopisem a dokonce i z příhod Háčka a Čárky se dá vytěžit nějaké to poučení, třeba o mnohoznačnosti některých slov. Když si sourozenci v první vánoční epizodě přeslabikují seznam přání obou rodičů, zjistí, že maminka chce „kočku na krk“ a tatínek Jaguara. Celý den pilně pracují a pak jim nadělí dvě fantasticky barevná zvířata místo kožešiny a sporťáku. Nemám to sice prakticky ověřené, ale myslím, že by taková výuka češtiny mohla děti bavit.

Kompletní knižní vydání příběhů Háčka a Čárky doprovází rozsáhlá studie Pavla Ryšky o Malákově tvorbě, ilustrovaná bohatým obrazovým materiálem. Foto: Nakladatelství Paseka.

JS: Nejdéle publikovaným Malákovým komiksem byl seriál Polda a Olda, vycházel ve Čtyřlístku od roku 1974 po následujících dvacet let. Čím to je, že se mu dařilo tak dlouho odolávat politickým tlakům za normalizace i tlakům ekonomickým po roce 1989?

PR: Dětské komiksy sedmdesátých a osmdesátých let nemusely tlumočit přímočará politická poselství. Pokud se držely v určitých mantinelech, mohly být prostě jen zábavné. Je pravda, že nadřízení na některé autory úspěšných seriálů tlačili a snažili se je přimět k podpoře režimní ideologie. Vypráví o tom třeba scenárista slavné Vzpoury mozků Václav Šorel, kterého prý šéfredaktor Ábíčka donutil připravit „ideologické epizody“, ve kterých si astronauti povídají o tom, jak po návratu na Zemi nastolí spravedlivý řád předků. Nevím ale nic o tom, že by podobnému nátlaku byli vystaveni autoři Poldy a Oldy. Jejich komiks dodnes patří k nejoblíbenějším z vedlejších seriálů Čtyřlístku a fanoušci na něj nedají dopustit. Velký podíl na tom má určitě Malákova přehledná a sympatická kresba. Důvodů by se našlo víc, ale podstatná mi přijde ta základní pohádková situace: docela obyčejný kluk potká skřítka, který se umí proměňovat. Je to stejně senzační, jako kamarádit se s robotem, což byl sen spousty dětí šedesátých let. Optimistická očekávání technických zázraků blízké budoucnosti, která se jaksi pořád nechtěla uskutečnit, vystřídala Poldova magická formule. Které dítě by nechtělo mávnout rukama a říct zaklínadlo „Quik-Quak“, aby se každé přání splnilo? Když svět poslouchá na slovo, je to je zážitek, který se dá opakovat donekonečna. Čtenáři, kteří si Poldu a Oldu zamilovali kdysi ve Čtyřlístku, kupují v posledních letech souborná knižní vydání seriálu svým dětem. A to je nejspíš příčina tržního úspěchu, který trvá dodnes.

Kompletní knižní vydání příběhů Háčka a Čárky doprovází rozsáhlá studie Pavla Ryšky o Malákově tvorbě, ilustrovaná bohatým obrazovým materiálem. Foto: Nakladatelství Paseka.

JS: Malák ilustroval třetí díl Neználkových dobrodružství – „Neználka na Měsíci“ (1968). Je to kniha z celé Nosovovy trilogie nejvíce ideologicky zatížená, pojednává o znárodnění a socialistickém převratu v měsíční kapitalistické společnosti. Přílet kosmické lodi s Neználkovými kamarády lze dokonce vnímat jako odkaz na úlohu, kterou sehrál křižník Aurora v mytologii bolševické revoluce 1917. Proč Malák ilustroval zrovna tuto knihu? Jeho kolega Jaromír Zápal se k ní „prokreslil“ přes přecházející dva díly.

PR: Malák už v padesátých letech ilustroval tituly, které měly hodně vysoký ideologický index. Dost otřesná byla třeba brožurka Pásek, která vyzývala k pronásledování a „hubení“ určité části nekonformní mládeže, zaujaté západní módou a rokenrolem. Texty, které už předtím vycházely v Dikobrazu, se vysmívaly také „falešné romantice“ rodokapsů, ale třeba Malákova detailní kresba „páska weekendového“ mohla docela dobře posloužit jako vzor pro zhotovení pistolnického kostýmu.

Zapovězené a nedostupné módní trendy nebo filmové žánry se kompenzovaly všelijak. Když kina nepromítala žádné kovbojky, proudily do Divadla estrády a satiry davy dospívajících kluků, aby viděli Brdečkovu hru Limonádový Joe. Vnímali sice její parodický rozměr, ale zároveň představení oceňovali jako „vtipný western“ a byli nadšení kovbojskými ohozy a kolty, z nichž se na scéně střílelo.

Podobnými náhražkami byly i některé kresby v Dikobrazu. Kmenoví autoři dostávali každý týden redakcí schválené texty, aby k nim udělali obrazový komentář, doplněný případně i dialogem nebo nějakou stručnou poznámkou. Malák skoro jakýkoliv námět, ať to byly „nešvary“ v dopravě, lajdácké zacházení se zemědělskou technikou v jednotných družstvech nebo třeba plýtvání zdravotnickým materiálem, doprovodil akční scénou se spoustou postav a rekvizit. Když měl ilustrovat zprávu o jakémsi Američanovi, který zapálil město, protože mu přišlo příliš nudné – což mělo ukázat zvrácenou povahu západní společnosti, nakreslil ulici plnou reklamních poutačů a kabriolet s bandou gangsterů, kteří nazdařbůh pálí z revolverů a samopalu do kolemjdoucích.

Ilustrace ke třetí knížce o Neználkovi vyšly o více než deset let později, ale najdeme v nich něco podobného: rvačku v kriminále, útok ozbrojeného davu na sídlo zkrachovalé společnosti obřích rostlin, nebo komiksové sekvence Neználkových divokých snů a honičky bankovních lupičů s policajty. V knížce nejsou zbídačení proletáři, zato nechybí scény s kosmickou lodí, protože Malák byl velký milovník techniky a rád kreslil všelijaké stroje, skutečné i fantastické. Netuším, jak se k zakázce dostal a můžu se jen dohadovat, jak práci s takovým textem vnímal. Zdá se, že si z knížky o revolučním převratu na Měsíci vybral momenty, které ho bavily, a ideologické pasáže prostě ignoroval.

Kompletní knižní vydání příběhů Háčka a Čárky doprovází rozsáhlá studie Pavla Ryšky o Malákově tvorbě, ilustrovaná bohatým obrazovým materiálem. Foto: Nakladatelství Paseka.

JS: Malák se uplatnil také jako autor komiksu pro dospělé. V roce 1973 kreslil pro časopis Ahoj na sobotu seriál Břetislav a Jitka o trampotách novomanželského páru. Navázal tak na Trampoty rodiny Kosovy, který v letech 1969—1971 tiskl v řečeném magazínu Josef Kábrt. Jak se dařilo komiksu pro dospělé v časech normalizace?

PR: Publikační praxi rámovaly prověrky politické vyspělosti členů KSČ i nestraníků, čistky v redakcích a obnovení ideologického dohledu, kterému neunikli ani výtvarníci a spisovatelé na volné noze. Komiks jako takový už nebyl terčem likvidačních kampaní. Naopak, nové stranické vedení se snažilo popularitu kreslených příběhů využít. Neznamená to, že by se do bublin a panelů začala balit nějaká přímočará politická poselství. Něco takového by určitě velký úspěch nemělo. Prosazovaly se spíš ideologicky indiferentní náměty. Zvlášť dobře se dařilo rodinným ságám, které vycházely z oblíbených televizních seriálů Jaroslava Dietla nebo Fan Vavřincové. Autorka sitcomu Taková normální rodinka, vysílaného na začátku sedmdesátých let, připravovala i scénáře pro některé komiksy, které kreslil Josef Kábrt. Podobně jako Břetislav a Jitka se točily kolem milostných a rodinných vztahů, výchovy dětí, pořizování bytů nebo shánění nejrůznějších domácích spotřebičů. Tato produkce nebyla zrovna žánrově nejpestřejší a pokusy o zpracování jiných „dospělých“ témat nebo dokonce o vydávání nezávislých fanzinů, jaké existovaly na Západě, velmi rychle skončily. Takových aktivit se ale Jaroslav Malák nijak neúčastnil

JS: V 60.letech se Malák věnoval i politické satiře, hrál si s formou, pracoval s koláží, experimentoval s písmem. Pak v průběhu času svůj výtvarný výraz i jeho obsahový náboj „zúhlednil“. Lze v tom vnímat přizpůsobení se konformní společnosti, nebo spíš organický tvůrčí vývoj?

PR: Myslím, že tu formální a obsahovou dynamiku Malákovy práce pohánělo v šedesátých letech prostředí, ve kterém se pohyboval: konkurenční, ale přátelské a rozhodně inspirativní společenství podobně smyšlejících kolegů, kteří také jako skupina Polylegran vystavovali. Po sovětské okupaci se atmosféra úplně změnila. Polylegran se rozpadl a ta bezprostřední sranda, jak mi pan Malák sám říkal, byla najednou pryč. Z pražského jara, léta a podzimu zůstal kádrový škraloup, který Malákovo uplatnění omezil v podstatě jen na tvorbu pro děti. Existovaly i nějaké výjimky, jako už zmíněný komiks Břetislav a Jitka nebo série pohlednic pro spotřební družstva Jednoty, které nemohly nahradit pestrou škálu publikačních možností z předchozích let.

Malák nebyl žádný bojovník proti systému. Chtěl se dál kreslením živit a musel se novým podmínkám přizpůsobit. I když se snažil odvádět precizní práci, scházela mu určitá volnost při vymýšlení verbálních i kreslířských vtipů. Drobnými gagy aspoň zpestřoval vizualizace nejrůznější přístrojů, které najdeme v knížce Proč a jak. Úhlednost jeho rukopisu ze sedmdesátých a osmdesátých let je nejspíš důsledkem jisté únavy. Z korespondence s některými kolegy je zřejmé, že ho práce na seriálech podle cizích námětů dost otravovala a nudila.

Kompletní knižní vydání příběhů Háčka a Čárky doprovází rozsáhlá studie Pavla Ryšky o Malákově tvorbě, ilustrovaná bohatým obrazovým materiálem. Foto: Nakladatelství Paseka.

JS: V knize říkáš, že Malák nekreslil do šuplíku. Všechny své práce dokázal uplatnit. Opravdu neexistuje v jeho tvorbě něco, co chránil před zrakem cenzury a vytvářel jen pro své potěšení či pro budoucí generace?

PR: I když se snažil zadavatelům vyhovět, úplně pokaždé to nevyšlo. V  padesátých a šedesátých letech některé náměty vyloučila jako nevhodné nebo nesrozumitelné redakční rada Dikobrazu, jindy zasáhla předběžná cenzura. Nemuselo jít o pokusy propašovat do tisku nepřípustnou kritiku poměrů nebo jen nějakou nevhodnou narážku. Zaměstnanci Hlavní správy tiskového dohledu občas zakročili i proti dobře míněné karikatuře. V Malákově pozůstalosti je třeba lístek od vydavatele časopisu 100+1 zahraniční zajímavost, který s omluvou oznamoval, že byl nucen jeho kresbu vyjmout z už zalomených stránek na pokyn z vyšších míst, „na která nemá redakce vliv“.

Odmítnutí příspěvku nemuselo mít jen čistě politické příčiny. Nakladatelství Artia vyřadilo z edičního plánu knižní verzi úspěšného animovaného filmu Jiřího Brdečky Špatně namalovaná slepice, který kreslil Jaroslav Malák společně se Zdenkem Seydlem, protože námětová komise usoudila, že pojetí neodpovídá pedagogickým a estetickým normám platným pro věk cílové skupiny, což byli děti mladšího školního věku.

Nepublikovaných Malákových prací asi nebylo mnoho; většina kreseb se dostala do tisku a na nedostatek práce si nemohl stěžovat. I v sedmdesátých letech patřil k žádaným ilustrátorům dětských knih, časopisů a seriálů. Protože kreslením živil sebe i rodinu, privátními projekty se nezabýval. Až v devadesátých letech začal podle televizních vystoupení kreslit karikatury českých, slovenských i světových politiků. Z desítek kreseb tehdy zveřejnil jen zlomek; třeba na obálce Nového Dikobrazu se v únoru 1991 objevil Michail Gorbačov. Velkou pigmentovou skvrnu na jeho hlavě Malák zformoval do podoby tří pobaltských republik, které vyhlásily nezávislost a sovětská armáda se je neúspěšně pokusila přivést zpátky do náruče impéria.

Asi nejzajímavější z nepublikovaných věcí jsou příležitostné kresby a koláže, hlavně novoročenky, které si od začátku šedesátých let vyměňoval s přáteli a kolegy z Polylegranu. Dochovaly se i práce Jiřího Brdečky, Adolfa Borna, Oldřicha Jelínka, Jiřího Kalouska, Františka Skály staršího, Josefa Žemličky nebo Bohumila Štěpána. Jinak mám za to, že se žádné velké překvapení z Malákova šuplíku nevynoří. Skutečně nebyl z těch autorů, kteří by potají tvořili pro příští pokolení. To nejlepší, co udělal, měli možnost vidět už jeho současníci.

Kompletní knižní vydání příběhů Háčka a Čárky.

Kreslený seriál Háček + Čárka vycházel na poslední straně Sluníčka v letech 1972 až 1974. Ačkoliv se jednalo o časopis pro předškoláky, autorský komiks Jaroslava Maláka nebyl běžným obrázkovým příběhem pro nejmenší. Představil totiž dvojici dětí, které si uvědomovaly, že účinkují „v nějakém seriálu“. Jejich příhody tak lze číst nejrůznějšími způsoby: jako veselý obrázkový seriál, hru s výrazovými prostředky komiksového média i jako netušený pohled na československou společnost přelomu 60. a 70. let. V každém případě jde o jedinečný doklad toho, jak vyzrálých poloh u nás komiks dosáhl již před padesáti lety. Kompletní knižní vydání příběhů Háčka a Čárky doprovází rozsáhlá studie Pavla Ryšky o Malákově tvorbě, ilustrovaná bohatým obrazovým materiálem. Knihu Háček + Čárka vydalo nakladatelství Paseka ve spolupráci s Fakultou výtvarných umění VUT v Brně.