Pohádkový socialismus

Reklamní a propagační pohádky, ilustrované populárními umělci i neškolenými anonymními kreslíři, patří k výrazným kulturním fenoménům dvacátého století. Ovlivňovaly představivost několika generací, pomáhaly prodávat průmyslové výrobky, ale nesloužily jen partikulárním zájmům obchodníků a majitelů továren. Snažily se také vychovávat: poučovaly děti o hygienických zásadách a zdravé výživě, vysvětlovaly jim výhody pojištění, význam spoření i sběru druhotných surovin.

Velká část veřejnosti vnímala cestu k socialismu, kterou po druhé světové válce nastoupilo Československo, jako správnou alternativu k meziválečnému liberálnímu hospodářství. Změny přivítali také odborníci sdružení od roku 1927 v Reklamním klubu československém, kteří projevili odhodlání řešit nové výzvy a problémy nejen z hlediska zájmů soukromých podnikatelů, ale též v souladu s potřebami celé společnosti. Jan Brabec, jeden z předních prvorepublikových teoretiků, velmi přesně popsal povahu změn i nové úkoly reklamy v plánovaném hospodářství. Zatímco reklama v „době liberalistické“ získávala zákazníky jednotlivým kapitalistickým podnikům, ve znárodněném průmyslu, kdy „odpadne konkurence“, bude ovlivňovat poptávku tak, aby spotřeba odpovídala výrobním kapacitám. Zaměří se zejména na „spotřební výchovu“, spočívající v přesvědčování občanů o prospěšnosti určitého zboží.[1]

Tato v zásadě správná předpověď ovšem nepočítala s turbulentními změnami vlastnických struktur po únorových událostech roku 1948, kdy došlo k centralizaci politické moci do rukou představitelů komunistické strany a takzvanou hospodářskou demokracii vystřídal nástup jednotného a direktivně řízeného plánování podle sovětského vzoru.[2] Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se (opět) mohlo zdát, že reklama ztratí jakýkoliv smysl a opodstatnění. Takové mínění podporovaly zkušenosti ze Sovětského svazu[3] i přesvědčení, že by bylo všeobecně prospěšné zbavit se „všelijakých zbytečných obalů, krabic a jiných papírových produktů, zrozených reklamou“.[4]

Oživení reklamní činnosti bránil také přetrvávající lístkový systém, který byl ovšem pro komunistickou stranu z ekonomických a zejména z politických důvodů neudržitelný.[5] Vláda se proto začátkem roku 1949 rozhodla zahájit volný prodej vybraného zboží. K výrobkům, které se na trhu objevily, patřily i dva podobné produkty: sirup Karotela[6] a ovocný mošt Ceres.[7] Na rozdíl od Karotely z národního podniku Východočeská Fruta byl Ceres velmi dobře známou značkou bývalých Schichtových závodů,[8] kterou si původní majitelé zaregistrovali už v září 1902. Zpočátku se používala pro svíčky a mýdla, ale později i pro jedlé tuky a ovocné šťávy, které do výroby prosadil nadšený propagátor nealkoholických nápojů Johann Schicht, jeden ze synů zakladatele podniku.

Pohádka, která nabízela ovocný mošt Ceres, byla poslední ozvěnou kapitalistické „konkurenční reklamy“. Značky konkrétních výrobků ztratily počátkem padesátých let na vnitřním trhu význam, protože jednotlivé podniky měly soutěžit jen v kvalitě a rychlosti dodání zboží na trh. Anonym, Pohádka o jednom čaroději. Ilustrace Ludmila Černá. Severočeské tukové závody (dříve Jiří Schicht), národní podnik, Ústí nad Labem, 1949. Šestibarevný ofset, 143 × 205 mm, 12 stran.

Zatímco Karotelu doporučovala pouze textová oznámení o nové „přírodní šťávě“ z mrkve a šípků, která je pochoutkou pro děti i hodnotným zdrojem vitamínů, Ceres ve stejné době propagovala bohatě ilustrovaná Pohádka o jednom čaroději. Velikostí malého školního sešitu se sice vymykala běžné předválečné produkci, obsahem se ale reklamním pohádkám psaným na míru konkrétního zboží velmi podobala. Hrdinou příběhu byl chlapec, který si chtěl uprostřed tuhé zimy pochutnat na jablíčku. Protože doma žádné nenašel, vydal se ven, ale ze zasněžené pláně trčely jen holé kmeny stromů. Dlouho se musel brodit závějemi, než potkal dědečka, který jej zavedl do své „kouzelníkárny“. V inovativním spojení kouzelnické kuchyně s továrnou užaslému dítěti předvedl konzervování moštu: zahříval jablečnou šťávu v kotli tak dlouho, dokud se bakterie a plísně v podobě čertíků nerozprchly nebo bídně nezhynuly. Jakmile celý proces skončil, zůstala na dně sedět pouze spořádaná rodinka hodných skřítků Vitamínů. Když si chlapec všechno dobře prohlédl, daroval mu dědeček z kouzelné továrny láhev moštu, která měla zůstat plná, dokud bude poslouchat rodiče. Malému spotřebiteli uložil také jeden domácí úkol: zapamatovat si heslo „Ceres“ a vyřídit je mamince. Takový pozůstatek „konkurenční reklamy“ byl však na konci čtyřicátých let už jen slábnoucí ozvěnou starých časů. V té době už běžela na plné obrátky druhá etapa znárodnění, zahájená na jaře 1948, a veřejný sektor začal být označován za socialistický.[9] Značky konkrétních výrobků přestaly být na vnitřním trhu důležité, protože jednotlivé podniky měly soutěžit jen v kvalitě provedení a v rychlosti dodání zboží na trh.

Anonym, Pohádka o jednom čaroději. Ilustrace Ludmila Černá. Severočeské tukové závody (dříve Jiří Schicht), národní podnik, Ústí nad Labem, 1949. Šestibarevný ofset, 143 × 205 mm, 12 stran.

Reorganizace hospodářství, zejména oddělení výroby od regulované distribuce, vyvolala na přelomu čtyřicátých a padesátých let významné změny ve struktuře a fungování reklamní branže. V roce 1948 byl rozpuštěn Reklub, poradna Jiřího Solara ukončila činnost a postupně byly zrušeny i ostatní soukromé ateliéry. Souvislosti s předchozím obdobím tím byly v mnoha ohledech výrazně narušené, nikoliv však zcela zpřetrhané. Řada reklamních poradců totiž našla uplatnění v nově vznikajícím systému. Solar působil v podniku Sanitas, který se specializoval na zdravotní osvětu, a také mnoho grafiků zůstalo v nejrůznějších závodech na svých původních pozicích. Například Josef Kebort, šéf propagačního oddělení rakovnické firmy Otta, pracoval v podniku i po jeho znárodnění. Když se rozhodnutím ministerstva výživy v dubnu 1949 přestalo používat poválečné označení „Rakovnický tukový závod, dříve F. Otta“, navrhl dokonce novou (a dodnes používanou) značku Rakona.[10]

Zatímco někteří profesionálové se novým poměrům přizpůsobili, kariéry řady dalších náhle skončily. Týkalo se to také ilustrátorů reklamních pohádek, kteří novému režimu z nejrůznějších důvodů nevyhovovali. Po ostré kritice díla Artuše Scheinera,[11] jenž zemřel už v roce 1939, přestaly kresby oblíbeného autora v dětských knížkách vycházet a objevily se zas až v roce 1958 u výboru z pohádek Boženy Němcové. Z ve- řejného prostoru zmizely práce Ludvíka Aloise Salače, jenž emigroval do západního Německa. Cyril Kotyšan, kritizovaný v poválečných letech za popisnost a přílišné lpění „na povrchu reality“,[12] se stal nepřijatelným kýčařem a podobně bylo hodnoceno i dílo Marie Fischerové-Kvěchové. Počátkem padesátých let se sice ještě tu a tam prodávaly reprodukce některých jejích kreseb, ale když si jich všimla redakce satirického týdeníku Dikobraz, označila autorku za „vládní malířku“ a služebnici starých buržoazních pořádků, jejíž práce v době první republiky údajně kazily lidový vkus a „zamořovaly domácnosti slaďoučkými kýči“. Kritika to byla vysloveně likvidační, neboť ve jménu boje proti výtvarnému braku povolala k odpovědnosti Svaz výtvarníků i ministerstvo vnitřního obchodu.[13]

Ideologické kontrole podléhali nejen ilustrátoři, ale i samotné lidové pohádky, které se staly součástí velkého vyprávění o třídním zápasu prostého lidu s vrchností. Literární teorie a etnologie se ovšem musela nejprve vypořádat s problematickým vztahem pohádkových hrdinů k práci. Kouzelné pohádky byly totiž dlouhodobě kritizovány za to, že práci dětem líčily jako „něco obtížného a nežádoucího“.[14] Venkovští mládenci a synové chudých vdov nezískávali poklady a královské trůny vlastní pílí; pomáhala jim vděčná zvířátka nebo dary nadpřirozených pomocníků. Výhrady vůči tomuto pohádkově snadnému živobytí byly patrné už ve třicátých letech, kdy se z liberálního ideálu individuální práce stávala společenská povinnost. Kolektivistické pojetí pracovní činnosti, podporované během hospodářské krize, výrazně zesílilo v období protektorátního řízeného hospodářství.[15]

Malá Hanka se vydala hledat jablíčko pro nemocného bratříčka jako nebojácné děvče z tradičních pohádek. Skutečnou hrdinkou příběhu však byla maminka, která poctivě pracovala a mohla dětem koupit přesnídávku z konzervovaného ovoce. Anonym, Kouzelné jablko. Hlavní správa konserváren, 50. léta. Ofset, 90 × 137 mm, 8 stran.

Komunistická výchova, odvolávající se na leninské zásady, pak po celou éru vlády jedné strany v Československu zdůrazňovala „význam vytrvalé a houževnaté práce pro společnost“.[16] Bezpracný život se stal nepřijatelným parazitováním na společenském organismu a také trestným činem.[17] Jestliže měly lidové pohádky zůstat součástí národního kulturního dědictví a sloužit výchově uvědomělých příslušníků nového socialistického pokolení, bylo nezbytné zdůraznit jejich sociální rozměr. Mladý básník Stanislav Neumann, jmenovaný v roce 1949 šéfredaktorem nově založeného Státního nakladatelství dětské knihy, se důrazně ohradil proti snahám připravit děti o pohádky, které je údajně odvádějí od „skutečného života“. Prohlásil, že je nutné tuto část lidové slovesnosti chránit jako důležité svědectví o zápasech prostého venkovského lidu se „slepými silami přírody“ i s feudálními pány. Chudí lidé se podle jeho mínění nechtěli sedlákům a šlechtě podobat; nevydávali se do světa proto, aby získali bohatství, vyrovnali se svým pánům a nemuseli nikdy víc pracovat. Snažili se naopak nenáviděný společenský řád rozložit a zničit. Bez revolučních vůdců však mohli jen snít o lepším a spravedlivějším světě. Protože nedokázali nad vrchností zvítězit, trestali ji alespoň v pohádkách a vymýšleli si všelijaké zázraky, aby ulevili těžkému osudu.[18] Pohádky se tedy mohly stát součástí komunistické výchovy, ovšem jen s patřičným komentářem, který malým čtenářům vysvětloval, že tyto příběhy vznikly proto, aby v nich poddaní skryli „svá trápení, svá soužení, bídu svého života a také víru, že nakonec to musí prohrát všichni lakomci, sobci, ukrutníci, nadutci, všichni páni — bařtipáni“.[19]

Vyprávění o pěstování a zpracování bavlny představilo dětem značku státního obchodu textilních prodejen a zároveň upozornilo na nedělní a večerní otvírací dobu vybraných provozoven, zavedenou v červenci 1952. Jiřina Hronová-Bílková, Pohádka o rostlince, která nás šatí. Oděvní obchod, první polovina 50. let. Knihtisk, 105 × 150 mm, 8 stran.

Takto pojaté pohádky se uplatnily i v propagaci, zejména při líčení složitého procesu socializace obchodu. Vzorným příkladem nové formy státního maloobchodu se měl stát národní podnik Pramen,[20] který zpočátku disponoval jen řídkou a nepravidelně rozloženou sítí prodejen, ale brzy se začal aktivně rozšiřovat a vytlačovat soukromníky. Nové provozovny získával často nevybíravými prostředky, k nimž patřilo omezování nebo přerušování dodávek zboží živnostníkům.[21] Oficiální materiály ovšem chválily vyjednávací a přesvědčovací schopnosti politicky uvědomělých pracovníků, kteří úspěšně přesvědčovali soukromé majitele o výhodách socialistického obchodu.[22] Tak složitému narativu mohly děti jen stěží porozumět. Propagace jim vyšla vstříc autorskými i lidovými pohádkami z různých koutů světa, které Pramen vydával v podobě drobných papírových leporel v edici Praménky. K velmi dobře zvoleným textům, prezentujícím podnik jako dobrého hospodáře, patřilo vyprávění O koťátku, které zapomnělo mňoukat.[23] Celé dny si totiž hrálo jenom se štěňaty, a když dostalo pořádný hlad, bloudilo po dvoře a marně se vyptávalo, jak si má říci o jídlo. Kůň tvrdil, že stačí zařehtat, kráva radila pořádně zabučet a koza mínila, že je potřeba na hospodyni zamečet. Koťátko si ale bylo jisté, že tak se to určitě nedělá; naříkalo a plakalo, že ani na cestu nevidělo. Až po dlouhém bloudění potkalo kocoura, který mu připomenul, že stačí třikrát mňouknout – a hned dostane misku mlíčka. Skutečnou tečkou za příběhem byl ovšem slogan, který spotřebitele ujišťoval, že Pramen je „přítelem všech pracujících“ a nasytí každého, kdo najde správnou cestu.

Vzorným příkladem nové formy státního maloobchodu se měl stát národní podnik Pramen. V roli dobrého hospodáře, který je přítelem všech pracujících, jej podporovaly pohádky vydávané v edici Praménky. Olga Kapicová, O koťátku, které zapomnělo mňoukat. Ilustrace Miroslav Štěpánek. Praha: Orbis 1949. Ofset, 85 × 105 mm, 8 stran.

Se stejným záměrem vydávalo propagační pohádky také ostravské spotřební družstvo Budoucnost, které vzniklo už v roce 1919 a během let hospodářské krize burcovalo členskou základnu k boji se soukromým kapitálem. Propagační texty tehdy hlásaly, že se skrze spotřební družstevnictví „rodí nový systém, který vytlačí a nahradí onen nespravedlivý a nešťastný řád, páchající tolik zla a běd“. Tvrdily, že by „boj dělníků se soukromým kapitálem vyhrály […] ženy za 24 hodin, kdyby jen přestaly nakupovat u soukromých obchodníků a znaly za jediný nákupní pramen jen své vlastní družstvo“.[24] Poúnorovou socializaci obchodu vydávala Budoucnost za dovršení tohoto dlouholetého zápasu. V edici Zvonky, která se podobala skládačkám z národního podniku Pramen, nabádala děti, aby se zeptaly tatínka, proč ještě do družstva nevstoupil, a pověděly mamince, že v Budoucnosti nakoupí ze všeho nejlépe.

Ostravské družstvo s Pramenem nesoupeřilo; obě organizace prosazovaly socialistický obchod a společně vystupovaly proti soukromým vlastníkům. Vydaly dokonce stejnou pohádku Sylvy Krejčové Sluníčko,[25] která dětem vysvětlovala revoluční změny v distribuci zboží jako důsledek rázné odpovědi lidu na zlé a nepřátelské jednání lakomých kupců. Pohádkové sluníčko při jedné ze svých cest po obloze zahlédlo na malém městském dvorku partu bledých a neduživých dětí a okamžitě se rozhodlo, že je uzdraví. Celé léto pilně svítilo a ukládalo veškerou svou sílu do trávy a obilí. Zatímco kravičky chodily na pastvu a pak dávaly lidem spoustu mléka na pití i na výrobu másla, rolníci sklidili zralé obilí a semleli z něj mouku na chleba. Sluníčko to všechno pozorně sledovalo a myslelo si, že teď už budou mít všechny děti jídla dost. Jenže když se podívalo zblízka, zjistilo, že jsou pořád stejně hubené a bledé jako dřív. „Jak je to jen možné?“, ptalo se a bylo moc smutné, protože tomu vůbec nerozumělo. Naštěstí mu větříček vysvětlil, že to všechno způsobil nesvědomitý obchodník, který prodával mléko, máslo a chléb moc draho, aby si co nejvíc vydělal. Sluníčko se dalo do pláče, protože nemělo žádné peníze, aby mohlo dětem jídlo nakoupit. Pak si ale vzpomnělo, že v daleké zemi na východě, tam, kde každé ráno vstává, dostává každý člověk za svou práci tolik peněz, že děti nikdy nemají hlad. Když to všem povědělo, lidé zabavili továrny těm, kteří dělníky šidili. Zavřeli také obchody, „kde se prodávalo tak draho, že si nikdo jejich zboží nemohl koupit, když nebyl bohatý. A otevřeli obchody vlastní, které patřily všem, kdo zboží vyráběli, kdo je potřebovali a kde také levněji prodávali. Říkali těm obchodům družstva“.[26]

Pohádka o sluníčku, které chtělo dopřát všem dětem zdravé potraviny, vysvětlovala revoluční změny v distribuci zboží jako ráznou odpověď rozhořčeného lidu na jednání chamtivých kupců, kteří prodávali chléb, mléko a máslo za nehorázně vysoké ceny. Sylva Krejčová, Sluníčko. Ostravská Budoucnost dětem, Praha: Orbis, 1949. Edice Zvonky, [číslo] 6. Ilustrace A. Václav Mašek. Ofset, 85 × 105 mm, 8 stran.

A. Václav Mašek, ilustrace k pohádce Sylvy Krejčové Sluníčko. Lavírovaná kresba tuší na papíře, 150 × 90 mm, 1949.

Pohádky z Pramene a Budoucnosti malým spotřebitelům vysvětlovaly změny v distribuci, ale žádné zboží jim nenabízely; oznamovaly pouze to, že družstevní a státní prodejny mají „všechny dobroty“, které lze získat poctivou prací. O konkrétních výrobcích znárodněného průmyslu se propagační pohádky začaly opět zmiňovat až po drastické měnové reformě, provedené počátkem června 1953. Po čtrnácti letech byl zrušen lístkový systém[27] a ze dvou souběžných distribučních systémů volného a vázaného prodeje se stal jednotný trh pro všechny druhy zboží. Dva měsíce po měnové reformě nařídilo ministerstvo vnitřního obchodu všem zainteresovaným organizacím, aby prostřednictvím reklamy usměrňovaly poptávku i odbyt v souladu s hospodářským plánem.[28]

Snaha sjednotit a centralizovat plánování i řízení celostátních akcí vedla v břez- nu 1954 k založení Reklamního podniku státního obchodu.[29] O necelé dva roky později vznikl Propagační podnik svazu spotřebních družstev, který měl podporovat nákupní činnosti a prodej potravinářského či průmyslového zboží, poskytovat informace o službách a vysvětlovat výhody veřejného stravování.[30] Zásady socialistické reklamy, formulované v polovině padesátých let, požadovaly skoncovat s „dekorativními hříčkami a bezobsažným formalismem“ předchozího období a zdůrazňovaly, že je nutné informovat spotřebitele zcela věcně a pravdivě o novém zboží a službách.[31] Pravidla, jimiž se měla socialistická reklama řídit, byla údajně převzata ze sovětské praxe;[32] v důrazu na poctivost a spolehlivost se ovšem nijak nelišila od zásad stanovených ve dvacátých letech na základě „amerických studií a zkušeností“ respektovaným odborníkem Janem Brabcem, který vycházel z přesvědčení, že k důvěře v reklamu „vede jediná cesta, a to jest pravda“.[33]

Socialistická reklama se od kapitalistické lišila především tím, že neusilovala o zvyšování objemu prodaného zboží, jehož množství bylo pevně dané plánem.[34] Vymezovala se vůči údajným lžím a předstírání kapitalistické reklamy, což vyvolávalo značnou nejistotu ohledně způsobu vedení argumentace. Důsledkem boje za věcnost a pravdivost reklamního sdělení byly strohé inzeráty, které prostě a jasně oznamovaly, že boty jsou k dostání v Obuvi a kompoty je možné zakoupit v prodejnách Pramene. Odborníci si byli zcela jistí, že pouhá věcná informace ke skutečně účinné podpoře prodeje stačit nebude, a snažili se požadavky pravdivosti, konkrétnosti a ideovosti socialistické reklamy skloubit s atraktivními prostředky, které se běžně používaly v propagačních akcích předválečné éry. V polovině padesátých let se například výrobky Průmyslu mléčné výživy začaly nabízet v rámci maňáskových nebo loutkových představení[35] a obrázkové kartičky oslavovaly vzájemnou spolupráci výrobních závodů a obchodních organizací. První ředitel Reklamního podniku Otto Jirák si sběratelské obrázky velmi dobře pamatoval z dětských let a doporučoval jejich využití k povzbuzení odbytu i k šíření zdravotní a kulturní osvěty.[36] Tyto úkoly začaly plnit i drobné tiskoviny s pohádkovými příběhy. Zpočátku dětem nabízely určité typy potravinářských produktů, zejména žitný chléb, máslo, mléko, ovoce a zeleninu; později se přidaly i konkrétní značky a od konce šedesátých let také v licenci vyráběné západní zboží.

Kartičky s motivy z pohádek a bajek propagovaly rybí konzervy a mléčné výrobky z pražského Domu potravin. Ilustrace Marcel Stecker. Reklama obchodu, kolem r. 1960. Ofset, 60 × 90 mm.

Text je ukázkou z průvodce stoletou historií lidových i umělých pohádek ve službách spotřebního průmyslu. Knihu České spotřební pohádky vydala Fakulta výtvarných umění VUT v Brně.

[1] Jan Brabec, Reklama a její technika. Praha: Orbis, 1946, s. 11.

[2] Zdislav Šulc, Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945–1995. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 1996, s. 9–21.

[3] Antonín Böhm, člen Československé průmyslové delegace, který v roce 1946 navštívil Moskvu, byl překvapen tím, že se na ulici ani v novinách nesetkal s reklamou. Usoudil, že reklama „v Sovětském svazu odpadá, protože není volný obchod, není konkurence mezi podniky (soutěží se jen s časem), vše prodává stát“. Antonín Böhm, „V ulicích Moskvy“. Svět práce 4, 1948, č. 8, s. 6.

[4] František Sedláček – Stanislav Kovář – Josef Barchánek, Prodáváme reklamou. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo československého obchodnictva, 1947, s. 48.

[5] Aleš Petrák, „Přídělový systém v Československu v letech 1949–1953“. In Pavel Szobi a kol., Vliv politických systémůna vývoj středoevropských ekonomik, Praha: Setoutbooks.cz, 2013, s. 55–80.

[6] (šlg.), „Nová přírodní šťáva“. Lidová demokracie 5, 1949, č. 213, s. 9.

[7] Pod touto značkou se ovocné šťávy vyráběly v Rynolticích a v ústeckém závodu až do roku 1952.

[8] Už v roce 1945 začaly být slučovány s bývalými konkurenčním podniky Sana, Kosmos, Milo a František Otta do jediného organizačního celku Československých tukových závodů, později přejmenovaného na Severočeské tukové závody.

[9] Václav Průcha (ed.), Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992. 2. díl. Období 1945–1992. Brno: Doplněk, 2009, s. 198.

[10] Zeno Čižmář, Rakona : 1875–2015 : Procter & Gamble. Rakovník: Procter & Gamble Czech Republic, s. r. o., 2015, s. 69.

[11] Stanislav Neumann, „O nové ilustrace v knihách pro děti“. Štěpnice 4, 1950, č. 8, s. 346–353.

[12] Růžena Kapounová – Bohdan Lacina, „O knihách...“. Štěpnice 1, 1946, č. 7–8, s. 243.

[13] Anonym, „Výlet do džungle, která si říká umění“. Dikobraz 9, 1953, č. 3, s. 23.

[14] Jaroslav Frey, Boj o pohádku. Praha: Život a práce, 1942, s. 50.

[15] Jakub Rákosník – Matěj Spurný – Jiří Štaif, Milníky moderních českých dějin: krize konsenzu a legitimity v letech 1848–1989. Praha: Argo, 2018, s. 202.

[16] Vladimír Jůva, Všestranná výchova a socialistická společnost. Praha: SPN, 1989, s. 23–24.

[17] Pojem příživnictví byl v trestním právu zakotven od roku 1956. Martin Vlček, Příživnictví v československém trestním právu. Praha: Academia, 1985, s. 9.

[18] Stanislav Neumann, „Přijmeme a obohatíme dědictví našich klasických pohádek“. Štěpnice 3, 1949, č. 2, s. 41–45.

[19] Karel Černý, „O statečných Janech“. In Božena Němcová, Pohádky Boženy Němcové, Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1950, s. 164–167.

[20] Vytvořen byl v roce 1948 ze znárodněných firem a konfiskátu. Jeho působnost se vztahovala jen na české kraje; na Slovensku byl zřízen národní podnik Zdroj, který zahájil činnost 1. dubna 1949.

[21] Václav Průcha (ed.), Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992. 2. díl. Období 1945–1992. Brno: Doplněk, 2009, s. 337.

[22] 20 let potravinářského obchodu. Praha: Merkur, 1968, s. 12.

[23] Olga Kapicová, O koťátku, které zapomnělo mňoukat. Praha: Orbis, 1949.

[24] Ročenka za správní rok 1931. Moravská Ostrava: Ústřední konsumní a úsporné družstvo „Budoucnost“, [1932], s. 6.

[25] Sylva Krejčová, Sluníčko. Praménky č. 6, Praha: Orbis, 1949. Pohádku vydala ve stejném roce také Budoucnost v edici Zvonky.

[26] Tamtéž, s. 7.

[27] Nedostatek určitého zboží, například sušeného mléka, se i po roce 1953 řešil omezením distribuce. Jiří Štěpek, Sto let přídělových systémů na území bývalého Československa 1915–2015. Druhá část (1945–2015). Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2015, s. 277.

[28] Evžen Rejmánek, Dva roky Reklamního podniku státního obchodu. Praha: Reklamní podnik státního obchodu, 1956, s. 1–2.

[29] Reklama v socialistickém hospodářství 1, 1955, č. 1–2, s. 1–9.

[30] L. Lipkovská, „Náš rozhovor [s ředitelem Propagačního podniku ČSSD Jaroslavem Domínem]“, Propagace 20, 1974, č. 1, s. 3–5.

[31] Reklama v socialistickém hospodářství 1, 1955, č. 1–2, s. 1–9.

[32] Tamtéž, s. 1.

[33] Jan Brabec, Zásady výnosné obchodní reklamy. Praha: Sfinx (Bohumil Janda), 1927, s. 33.

[34] Vladimír Kosík, Zásobování a odbyt průmyslového podniku. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1962, s. 101.

[35] Na závěr vystoupení požádal maňásek malé diváky, aby doma rodičům řekli, o čem bylo představení, a odrecitovaly jim reklamní veršíky, které doporučovaly Malcao jako vhodný doplněk dětské výživy. Ferdinand Graetz, „Maňáskové divadélko, neběžná a účinná propagace“. Reklama v socialistickém hospodářství 1, č. 3–4 (1955), s. 176–177.

[36] Otto Jirák, „Obrázky přibalované ke zboží“. Reklama v socialistickém hospodářství 2, 1956, č. 2, s. 60–61.