Chruščov v botkách sedmiletkách

Podstatnou část 50. let se v československém tisku neobjevila žádná karikatura některého z domácích nebo dokonce sovětských politiků. Karikováni byli výhradně američtí a západoevropští „váleční štváči“, zatímco portréty vůdců východního bloku směly být zprostředkovány výhradně fotografií nebo realistickou kresbou. Toto pravidlo prolomily až karikatury Stalinova nástupce a kritika, Nikity Chruščova. Jeho portréty, které se objevily v československém tisku, se vymykaly dosud obvyklým, pečlivě vyretušovaným snímkům.

Miroslav Liďák, Sedmimílové boty, karikatura z týdeníku Tvorba, roč. XXIII, č. 48, 27. listopadu 1958, s. 1132

Kresba Viléma Reichmanna, otištěná na jaře 1958 v Tvorbě, se ještě neodvážila výraznějších deformací a vcelku věrně kopírovala státníkův profil. Mnohem uvolněnější rukopis měla Liďákova karikatura, kterou stejný týdeník uveřejnil o půl roku později. Předtím, než byla publikována, musela kresba prodělat několik úprav. V kruhu blízkých přátel prý Liďák vyprávěl, jak projednával retuše původní práce, a část po části opatrně zjišťoval, zda už má nejvyšší představitel Sovětského svazu správný tvar ucha nebo nosu (Horáková 1993: 67). Liďák představil Nikitu Chruščova jako sebevědomého vůdce, který v domácí i v zahraniční politice vykročil docela novým směrem v obřích botách s nápisem „sedmiletka“. Narážka na pohádkové střevíce, v nichž hrdina urazí jedním krokem sedm mil, odkazovala k přípravám sedmiletého plánu, který byl počátkem roku 1959 vyhlášen na XXI. sjezdu KSSS. Podle oficiálních směrnic se měl během následujících sedmi let zvýšit objem hrubé průmyslové výroby o celých 80 %.[1] Kampaň, jejímž cílem bylo „dohnat a předehnat“ vyspělé světové ekonomiky v čele se Spojenými státy, však takových výsledků nikdy nedosáhla.

Miroslav Liďák, karikatura Nikity Chruščova

Miroslav Liďák, karikatura Nikity Sergejeviče Chruščova, 1960, kresba tuší, 290 × 420 mm, Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

Na přelomu 50. a 60. let vzbuzovala velká očekávání především Chruščovova zahraniční politika mírové soutěže ve zvyšování blahobytu. Liďák, který tehdy odešel z redakce ABC a začal pracovat v Mladém světě, často ilustroval články o koncepci mírového soužití států různých společenských soustav a reportáže o zahraničních cestách a jednáních sovětského vůdce. „Kroniku návštěvy Nikity Chruščova ve Francii“[2] doprovodil karikaturou, na níž Monsieur K. krmí zároveň holubici míru i galského kohouta s frygickou čapkou.

Miroslav Liďák, „Sypejte ptáčkům!“, karikatura Konrada Adenauera z knihy Miroslava Klivara Karikatura bojující. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1963, s. 124.

Miroslav Liďák, Rozloučení s dlouholetým živitelem, Mladý svět, 1963

Jiná Liďákova kresba komentovala nezdar na jednání Valného shromáždění OSN, kde se Chruščov opět pokoušel prosadit nový kurz zahraniční politiky. Liďák vypodobnil sovětského vůdce jako indiánského náčelníka, který nabízí dýmku míru prezidentům Spojených států a Francie Eisenhowerovi a de Gaullovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi. Trojice západních politiků však sedí stranou a gesto dobré vůle ignoruje. Protože šéfredaktor Mladého světa odmítl tuto kresbu jako politicky neprozíravou, odnesl ji Liďák do redakce Tvorby, kde už s podobnými tématy několikrát uspěl. Byl přijat i tentokrát a Tvorba obrázek s titulkem Nekuřáci otiskla na titulní straně v říjnu 1960. Nestandardní postup se však Liďákovi nevyplatil. Vedení Mladého světa jej obvinilo z porušení disciplíny a dalo mu výpověď. I když směl v redakci působit jako externí spolupracovník, jeho kresby ze stránek časopisu na nějaký čas zmizely.

Miroslav Liďák, „Nekuřáci“, karikatura na titulní straně týdeníku Tvorba XXV, 1960, č. 40.

Když se nepsaný zákaz publikování po šesti měsících rozplynul, začal Liďák ilustrovat Pickovy epigramy, jež vycházely podepsané společnou značkou k+k. Nevzdal se však ani politických karikatur. Když se mu nedařilo publikovat je v novinách a v časopisech, našel pro ně uplatnění jinde. Pro představení Drak je drak pražského divadla Rokoko nakreslil v roce 1963 karikaturu státního znaku Československé socialistické republiky. Z husitské pavézy odstranil pěticípou hvězdu a do charakteristického postoje „lva ve skoku“ stylizoval dvouocasého Švejka. Svou verzi státního znaku přinesl i do výstavní síně Československého spisovatele na Národní třídě, kde se na konci roku instalovala třetí výstava Polylegranu s tematickým názvem Polopatenty. Úředníci Hlavní správy tiskového dohledu proti vystavení karikatury nic nenamítali a vernisáž s vystoupením kapely Karla Nepraše proběhla v pohodě a veselí (Horáková 1993: 94). Státní znak se Švejkem se dokonce chystal otisknout časopis Plamen. Ke zveřejnění však už nedošlo. V Rudém právu totiž začátkem dubna 1963 vyšel rozsáhlý článek, který tlumočil závěry hlášení ideologické komise ÚV KSČ o situaci v kulturních časopisech. Hodnocení Kulturní tvorby, Literárních novin, Kultúrneho života a Plamene probíhalo z čistě ideologických hledisek a připomínalo přístup cenzorů z 50. let. Text rezolutně prohlašoval, že strana nehodlá tolerovat žádné „liberalistické tendence“, jež byly považovány za neslučitelné s politickou linií strany. V oblasti vizuálního umění se tvrdě kritizovaly projevy sympatií vůči nefigurativnímu umění: „Strana zaujala v tomto směru jasné stanovisko […] odmítá podporu umění, které se odvrací od aktivní společenské úlohy za cenu formální samoúčelnosti a výlučnosti, jak se to projevuje například v tendencích abstraktivismu. Odmítá podporu umění, které se vzdává úsilí o širokou sdělnost, které jednostranně omezuje a deformuje síly umělce a oslabuje jeho podíl na společenském zápase o pokrok a lepší budoucnost a nahrazuje tvořivé hledání pasivním přejímáním krátkodobých módních vzorů buržoazní kultury. Je na komunistech v redakcích a uměleckých svazech, aby se tímto stanoviskem strany řídili a netvářili se, jako by o něm nevěděli.“[3]

Po neadresných výpadech proti abstrakci se hlášení komise ÚV KSČ zabývalo politicky závadnou karikaturou. Jmenovitě Miroslavem Liďákem a jeho kresbou s dvouocasým Švejkem, která „hrubě znevažovala náš státní znak“ a jen pohotový administrativní zásah zabránil jejímu šíření tiskem.[4] Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: Liďák byl obžalován z trestného činu hanobení republiky. Straničtí ideologové sice vyžadovali „široce sdělné“ a společensky aktivní umění, ale jistě si nepředstavovali, že je někdo vezme za slovo.

Miroslav Liďák, koláž se Švejkem ve státním znaku ČSSR, fotografie nedochovaného originálu ze soudního spisu, Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum ve Frenštátě p. R.

Soud, který proběhl v červnu 1964, vyměřil Liďákovi jeden rok odnětí svobody nepodmíněně. Proti tomuto rozhodnutí se ohradily petice, podepsané herci, spisovateli i členy skupiny Polylegran. Redaktor Mladého světa Jiří Černý „si vysloužil kárné řízení, když na besedě s mládeží prohlásil: Hanobením státního znaku není kresba, ale to, když se pod ním soudí nevinní!“ (Horáková 1993: 120). Tlak veřejného mínění přispěl k tomu, že byl původní rozsudek v odvolacím řízení zrušen a trest změněn na podmíněný. Proces s Miroslavem Liďákem se vzhledem k pokusům konzervativních komunistů zvrátit liberalizační trendy ve společnosti a vrátit se k tvrdé administrativní regulaci tisku stal součástí širší diskuze o hranicích svobody projevu. Ačkoliv se postupně rozšiřovaly, trvalo ještě další čtyři roky, než se v novinách začaly objevovat karikatury funkcionářů komunistické strany.

[1] Mezinárodní vztahy 1959. Ročenka Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii (Praha: Státní nakladatelství politické literatury 1960), s. 10.

[2] „Vive Monsieur K.“; Mladý svět, roč. II, č. 14 (4. dubna 1960), s. 2–3.

[3] „Poslání a stav kulturních časopisů“; Rudé právo, roč. XLIV, č. 93 (3. dubna 1964), s. 4.

[4] Tamtéž.